Navazovat na svou vlastní úspěšnou minulost může být pro mnohé muzikanty, jejichž začátky už představují součást historie, dost možná i černou noční můrou. A to, jestli jde o čtyřicátníky nebo šedesátníky, nehraje až tak roli. O to je víc důvod k radosti, když je výsledek takový, že se podobná otázka stává bezpředmětnou.
Vypsaná fixa: Krásný smutný den (San Piego Records) http://www.vypsanafixa.cz/audio/krasny-smutny-den/
Pardubická kapela mě vždy bavila svým záběrem. Na jedné straně nezávislejší než mnozí jiní, stavějící na proklamované nezávislosti svou kariéru, na druhé komerčně úspěšní bez jakýchkoli kompromisů. Na jedné straně až intelektuálsky hloubavé a pocity zajímavě pojmenovávající texty, na druhé divokost a koncertní odvázanost. Jednou špinavě rockoví jako Mudhoney či s kontrastem punkově rovné kytary s barevnými a zvukově nápaditými vyhrávkami jak od Pixies, jindy zas tvůrci silných melodií, za které by mnozí popoví skladatelé rádi upsali duši čertu.
To vše je slyšet i z letošní, přelomové desky. A navíc k tomu konečně energie a špinavost, staří známí z koncertů, v minulosti z alb ne vždy patrní. Když se rozjíždí refrén ve vlakově rytmické Boty proti bustru, vrhá to posluchače do kotle ve švech praskajícího, řvoucího stadionu, skokem do časů, kdy - řečeno s jedním rádiem - světu vládl beat.
Nahrávka - navzdory všude ventilované personální změně - zní tak, jak vznikala: jako když je kapelou díky skvělé formě pořízená za jediný den. Sevřeně, přesvědčivě, a také tím, jak odkrývá všechny polohy, příjemně pestře. Špičkami na obou pólech jsou Malá noční hudba, která se staví do řady za starší brášky Letní tlení, Ledňáčky či Dezolat, a Karma je Mike Tyson, která je naopak ukázkou, jak tvrdě dokáže znít Fixa, když se jí zachce. Nadhled zas dokumentuje poťouchlost, s jakou byla jako první singl i pojmenování vybraná zrovna swingem načichlá titulní skladba.
Ondřej Ježek jako producent přistoupil ke kapele jinak než jeho předchůdci. Dokázal udržet v její tvář a dobrou náladu, takže i ty pochmurnější skladby znějí odlehčeně a zábavně, a zároveň citlivě doplnit pár nástrojů, které nejen zvukově skladby povýšily. Vyrovnanost sdělení i prosté radosti, se kterou písničky vznikly a mají ji v sobě zakódovanou, je až obdivuhodná. Laťka se zas posunula o maličko výše a bude ještě těžší ji příště překonat.
Jasně, že by se našla slabší místa: Gigi je úlitba popovějšímu publiku, navíc tak trochu jako vylovená z vlastního archívu, Krakow Glowny především opakuje něco, co už jsme od Fixy slyšeli fakt několikrát, typická píseň, která na desce je hlavně pro to, aby ty lepší vynikly a Výhodou je zní jako úkol z donucení, povinné cvičení z hodin arteterapie na téma rezignace. Ale i tak je poměr obsah/ výkon více než uspokojivý. Stejně jako opět graficky nadmíru zdařilý (byť opět až provokativně nepraktický) obal, se zavíráním "na petlici". Zkrátka shrnuto: ideální lék na kocovinu, kterou způsobují mnozí rock´n´popoví kolegové.
Krausberry: Živě v Malostranské Besedě (100PROmotion) http://www.bontonland.cz/krausberry-zive-v-malostranske-besede/
Martinu Krausovi se kdysi říkávalo "český Mick Jagger" a vůbec to nebylo od věci. Jeho energické nasazení a pódiový projev, v kombinaci se zemitým bluesrockem, překonal jak časté personální proměny kapely, kterou už prošly desítky muzikantů, tak i jistý, pro nastupující generace mladých posluchačů neskousnutelný tradicionalismus, často až iritující hard-rockové riffy a texty, které se nikdy ani netvářily, že řeší něco podstatného. Koncertní živelnost a mejdanovou atmosféru se navíc dlouho nedařilo na nahrávkách zachytit.
Zatím poslední přírůstek, dvojalbum, které kapelu zachycuje v občerstvené sestavě, zmíněné problémy eliminovalo na minimum, a navíc představuje zdařilý průřez osvědčeného repertoáru s čerstvým. Je až obdivuhodné, jak některé starší skladby v současné sestavě "prokoukly", zbavily se toho, čemu se říkává "těžký zadek". A jak jsou najednou provzdušněně lehké a plné radosti ze hry. Navzdory třem kytarám tu úplně chybí zbytečné exhibice, a když se objeví sólo, má svůj smysl a navíc je nápadité a nepředstavuje jen laciné a "nadřené" projíždění stupnic.
Nahrávka kapelu zachycuje ve vynikající formě. Nemusí se o nic upachtěně snažit, jen si pohrává s náladami, dynamikou podporuje autentické a slyšitelně prožité (převážně) Krausovy či Vřešťálovy texty. A jestliže se jí v minulosti občas podařilo sklouznout k urputnosti českého hospodského "bigbítu", tady je častější procítěnost, vyrovnanost a určitá smířenost, pramenící z vědomí své pozice i toho, pro koho tahle hudba je určená.
Čtyřiadvacet písniček je i dramaturgicky dobře poskládáno: koncert přirozeně graduje a tak logicky je lepší druhý z disků. Spolu se zdařilým zvukovým záznamem, který vypichuje podstatné a nezabíjí atmosféru, patří dvojalbum jednoznačně k tomu nejlepšímu, co Krausberry ve při svém letitém fungování vyprodukovali. Pro mladého adepta, který se s touhle partou pánů s jednou nohou v důchodu, potkává poprvé, ideální seznamovací materiál. Tohle totiž není unuděná a zahnívající vesnická tancovačka, ale rozjetá zahradní oslava, kde se všichni skvěle baví, padají ironické vtipy i vzájemné sarkasmy, a ze které se i přes pozdní hodinu nikomu nechce domů. Na zdraví.
