Měla jít do plynu osvětimského vyhlazovacího tábora, místo toho cembalistka Zuzana Růžičková opanovala koncertní pódia Německa a posléze celého světa. A stala se nejznámější světovou interpretkou Johanna Sebastiana Bacha. "V jeho hudbě je něco, co přesahuje osud člověka," říká mimořádná umělkyně, která právě slaví devadesátiny.
U vás se teď dveře netrhnou. Pořady o vás natáčejí světové televize, rozhovory vycházejí v New York Times, Le Mondu... Na své jubileum si asi moc neodpočinete.
To ne. Média mají ráda story a můj život je jedna velká story.
Stala jste se světovou ikonou v interpretaci hudby Johanna Sebastiana Bacha. Proč vás ze všech skladatelů fascinuje právě on?
Jeho hudba má úžasný řád. Jako by v tom řádu bylo něco, co člověku říká: No tak, človíčku, dobře, ty se tu svíjíš na zemi v bolestech, ale existuje něco, co tě přesahuje. To z Bachovy hudby dělá něco nadpozemského, co jsem nenašla v žádném jiném skladateli. Ludwig van Beethoven je revolucionář, který hrozí pěstí k nebesům. To ve mně bylo a právě toho pocitu nespravedlnosti a pobouření nad vlastním osudem jsem se chtěla zbavit. Potřebovala jsem se uklidnit, věřit, že existuje i něco jiného než jen lidská zloba a nenávist. To mi přinášel Johann Sebastian Bach.
A přitom vy byste měla za co nebesům spílat. Dá se vůbec pochopit, že národ, který zplodil Bacha, postavil i nacistické vyhlazovací tábory?
To se nedá pochopit a trápí nás to dodnes. Lidstvo dlouhou dobu věřilo, že vzdělanost a pokrok v umění nám umožní vyvíjet se neustále výš a výš, a najednou přišla taková retardace do zvířecího pudu, která nás zbavila víry v cokoli. Nacisté přitom nebyli primitivové. Pro mě je stále nepochopitelné, že kultivovaní lidé mohli vědomě provádět to, co prováděli. Mnozí nacisté milovali klasickou hudbu. Třeba Reinhard Heydrich byl dobrý houslista. Byli to lidé s nemocnou duší, které ani hudba nedokázala vyléčit.
Bach vás prý chránil i v koncentráku, je to tak?
Bylo mi čtrnáct let, když jsem byla v roce 1941 s rodiči deportována do Terezína. V prosinci 1943 jsme dostali předvolání do transportu do Osvětimi. Tatínek už tehdy nežil. Já měla spoustu not a kamarádi mi říkali, ať je neberu s sebou, že je tam už nebudu potřebovat, zatímco v Terezíně třeba ještě poslouží někomu jinému. Tak jsem si alespoň poznamenala na papírek jednu Bachovu skladbičku, kterou jsem měla ráda. Ty tři dny, co jsme jeli dobytčáky bez jídla a pití, jsem tu skladbičku pořád měla před sebou. V Osvětimi nastala hrůza - štěkot psů, záře reflektorů, řvaní esesáků. Nahnali mě spolu s dalšími ženami na náklaďák, moje maminka zůstala stát na rampě. Já jsem pořád ve zmrzlé ruce držela ten papírek. Při jednom závanu větru mi ale ulétl, maminka se za ním rozběhla a ostatní ženské ji vytáhly do toho náklaďáku, který mě odvážel. Díky tomu jsme zůstaly spolu, jinak by bývala zůstala na té rampě.
Nebylo moc lidí, kteří se dostali z Osvětimi živí. Jak se to podařilo vám?
Esesáci nechávali vězně šest týdnů předtím, než je posílali do plynu, psát domů antedatované dopisy, že se jim daří skvěle. Všichni přitom věděli, co je čeká, viděli jsme šlehat plameny, ten zápach byl cítit ve vzduchu. Ti, kteří uměli hebrejsky, se podepisovali jako "mrtvý" nebo "smrt", aby tu informaci propašovali ven. I my jsme dostali pokyn napsat domů. Mezitím ale 6. června 1944 došlo k vylodění Spojenců v Normandii a nacisté najednou potřebovali tisíce mužů a žen jako pracovní síly. Tak jsme se já i moje maminka dostaly do Hamburku, kde jsme během náletů prováděly kopáčské práce.
Nevadí vám o holocaustu mluvit?
Vadí, ale dala jsem si slib, že nikdy neřeknu Ne. Ono už není moc lidí, kteří tu dobu zažili. Já mám, bohužel, nebo bohudík, strašně dobrou paměť. Na jednu stranu jsem díky tomu celého Bacha hrála zpaměti, na druhou stranu jsem ale nic nevytěsnila, mám noční můry a nikdy to nepřebolí. Ale dokázala jsem se zbavit nenávisti. I nenávist je určitá spojka člověka k člověku. Nenávist vás otráví zevnitř. Nenávidět můžete člověka, ale tohle byly zrůdy.
S jakými pocity jste jela poprvé po válce do Německa hrát?
Hrozně jsem se bála, že tam potkám někoho z lágru. Jednou jsem se dozvěděla, že na mém koncertu v Ansbachu byl i Hitlerův architekt Albert Speer, mezitím už propuštěný z vězení. Naštěstí mi pánbůh dal velký dar koncentrace, takže když už jsem jednou byla na pódiu, bylo mi jedno, kde hraju. Nicméně v kostele jsem si vždycky říkala, že lavice tam nejsou pohodlné, a pokud na nich někdo vydrží sedět půl druhé hodiny, je to určitý druh dobrovolného pokání. Jeden z důvodů, proč jsem začala jezdit do Německa, bylo přesvědčení, že je potřeba Němcům připomínat jejich kořeny a minulost, která je přínosná nejen pro ně, ale pro celý svět.
Byl to paradoxně právě Mnichov, kde jste si v roce 1956 vydobyla světové renomé na hudební soutěži stanice ARD. To se ale neobešlo bez incidentu...
Dostala jsem se do finále, které se mělo hrát s orchestrem pod vedením Rafaela Kubelíka (slavný dirigent, který po únoru 1948 emigroval, pozn. red.). Kubelík byl ale nesmlouvavý. Řekl, že nebude dirigovat pro nikoho z komunistického Československa, že ten režim nehodlá podporovat. Bylo to pro mě kruté, ale chápala jsem ho. Protože by však moje vystoupení bez orchestrálního partu nevyznělo, tak jsem v šest ráno podplatila vrátného, aby mě pustil k cembalu, a naučila jsem se i part ostatních nástrojů.
Omluvil se vám Kubelík někdy?
Potkali jsme se jednou na turné v Japonsku. Pochopitelně věděl, kdo jsem. "Kdybych býval
věděl, že jste to vy!" omlouval se. A já jsem mu "odpustila". Pak jsem byla iniciátorkou jeho návratu. Hned po revoluci jsem předsedala mezinárodní dirigentské soutěži Pražského jara a volala jsem Kubelíkovi, jestli nechce přijet jako čestný předseda poroty. Přijel.
Jaký byl pro vás po válce návrat do reality?
Když jsem se vrátila z tábora v Bergen-Belsenu, byla jsem zdecimovaná po skvrnitém tyfu a ruce jsem měla od těžké práce a omrzlin úplně zničené. Říkali mi, že už nikdy nebudu hrát, ale já jsem hrála na klavír dvanáct hodin denně, abych to dohnala. Dostala jsem dispenz z předběžného vzdělání, takže jsem šla místo střední školy rovnou na AMU, kam mě přijali na základě toho, že mě slyšeli hrát. Léta jsem měla v občanském průkazu uvedeno, že mám pět tříd obecné školy a pak Akademii múzických umění.
Velkou část svého života jste procestovala po světových koncertních pódiích. Režim vám nebránil v cestách na Západ?
Umožnili mi cestovat, protože jsem jim vozila devizy. Ale zase tak jednoduché to nebylo. Na každý výjezd bylo zapotřebí potvrzení uličního výboru KSČ, což byl soused, který podával zprávy o tom, jak se chovám a jestli nehrozí, že emigruju. V roce 1956 jsem dostala stipendium do Paříže, kam jsem směla odjet, ale když tam na premieru svého koncetru byl pozván i Viktor (manžel Z. R., skladatel Viktor Kalabis 1923-2006, pozn. red.), musela jsem se vrátit. Nemohli jsme vycestovat oba zároveň. Když jsem koncertovala na Západě, měli jsme strašně malé diety, na celý zájezd jsem dostala od Pragokoncertu třeba jen pět nebo deset marek a při přestupování v Norimberku po cestě do Kolína nad Rýnem jsem neměla ani na kafe. Kolikrát jsme spali v nějakém zámečku, kde byla drahá restaurace, a museli jsme říkat, že nemůžeme jíst, protože nás bolí žaludek. A žaludek nás opravdu bolel, ale hlady!
Koncertovala jste i v Izraeli?
Ne, tam jsem nikdy v životě nebyla. Do roku 1968 to nešlo, Československo nebylo s Izraelem zadobře, v roce 1968 jsem tam měla jet, ale do toho přišli Rusové, a pak už to nešlo vůbec.
Co pro vás židovství znamená?
Těžká otázka. Rozhodně bych toho o židovství nevěděla tolik, kdyby nepřišel nacismus. Mně bylo tenkrát jedenáct nebo dvanáct roků, nesměla jsem najednou chodit do školy, nosila hvězdu a pochopitelně se obklopila knihami, abych přišla na to, proč tomu tak je a proč jsem jiná. Začala jsem se zajímat o judaismus a sionismus, obrovsky mi to obohatilo život. Když nás deportovali do Terezína, tak jsem se tam začala učit hebrejsky, dodnes pořád trochu rozumím.
Do války jste si jako Židovka nepřipadala jiná?
Ne. Za masarykovské republiky tu skutečně nebyl rasismus. Chodila jsem na židovské náboženství, aniž bych se setkala s jakoukoli nevolí, a protože jsem milovala obřady a procesí, tak jsem o křesťanském svátku Božího těla chodila s košíčkem květin a taky mi nikdy nikdo neřekl, že do kostela jako Židovka nepatřím.
Nikdy jste nechtěla z Československa emigrovat? Ve světě by vás bývali přijali s otevřenou náručí.
Ne. Stejně jako já a Viktor i Josef Suk a celá řada dalších umělců jsme měli nesmírně rádi tuto zemi, neuměli jsme si představit, že ji navždy opouštíme, nechtěli jsme se dostat do role emigrantů. Ani můj tatínek nevolil emigraci, i když měl v kapse americké vízum. Byl to velký vlastenec, říkal, že národ se neopouští, když je v nouzi. Celá moje rodina byla nesmírně vlastenecká, od samých počátků byli v Sokole, ještě teď je na plzeňské sokolovně pamětní deska rodině Růžičkových. Dnes vlastenectví možná vypadá směšně a přehnaně, ale když z Terezína odjížděl transport do plynu, tak lidé na náklaďácích stáli a zpívali Kde domov můj...
Myslíte, že dnes už lidé nejsou vlastenci?
Dnes není vlastenectví, dnes je nacionalismus. Nejsou hodnoty, za které bychom byli ochotni bojovat. Poslední záchvěv vlastenectví tu byl v roce 1968.
Jak se vám s vašimi životními zkušenostmi jeví dnešní doba?
Strašně. Zase se zvedají ty nejprimitivnější pocity rasismu, nenávisti, potřeby někoho ponižovat, někoho vytěsňovat ze společnosti. To vidím jako velice nebezpečné. Osvětimská lež byla u nás dlouho beztrestná. Nepochopím, že se o tom dnes zpívají nenávistné písně. Celá ta záležitost s Ortelem! (V anketě Český slavík získala koncem minulého roku druhé místo kapela Ortel, známá xenofobními a rasistickými texty. Na protest proti tomu ze sálu odešel romský hudebník Radek Banga a pár dalších, zatímco jiní Bangovo gesto odsoudili jako zbytečné, pozn. red.) Já nechápu, že se na protest nezvedli v tom sále všichni!
Jak se ve svých devadesáti letech cítíte?
Unavená, zpomalená, jako v devadesáti. Už nemám tak pohyblivé ruce. Dost jsem si zakládala na technice hraní a zlobí mě, když už mi to nejde tak, jak jsem byla zvyklá. Už deset let nehraju, ani doma. Je lepší, když si lidé řeknou: "To je škoda, že už nehraje", než aby si říkali: "To je škoda, že ještě pořád hraje!"
Které z civilizačních výdobytků za dobu, co jste na světě, pro vás byly nejpřevratnější?
Mě žádné civilizační výdobytky nevzrušují. Viděla bych jako velký pokrok, kdyby se lidé dokázali poučit z minulosti. Vrstva civilizace je nesmírně tenoučká, stačí určitá míra strachu vyvolaná skutečnými událostmi nebo propagandou a něco konkrétního, kam ten strach směřovat. Trochu se bojím, že jsme v situaci podobné rozpadu Říše římské. Chybějí výrazné postavy v čele států, dochází k velkému stěhování národů a prolínání kultur. Jsme strašně rozmazlení. Vedeme takový ten rozmarný život starého Říma ve znamení "chléb a hry", nejsme připraveni na to, co přijde.
