Je libo chmurný norský doprovod k fiktivnímu snímku Davida Lynche? Máte raději eruptivní nebo katedrálovou elektroniku? Jak zní zaklínadlo, odhalující veškerou moudrost světa? Nabídněte si z dnešního Ekvalizéru.
Norský zvukový experimentátor a obdivovatel hypnotických opusů Davida Lynche: to je Erik K. Skodvin aka Svarte Greiner, zástupce mladé generace nekonvenčních muzikantů, pohybujících se na pomezí temného ambientu, moderní vážné hudby a musique concréte. Jeho hutné, náladotvorné plochy bývají označovány jako "akustický doom", inspirovaný prvky hororové kinematografie, a to nikoli náhodou: poslech Skodvinovy aktuální desky totiž i ve slunečném jarním počasí nápadně připomíná objevitelskou výpravu do podsvětí.
-49ec29ccd2c8f_150x150.jpg "Svarte Greiner - obal alba Kappe.")
Novinka nazvaná Kappe (vyšla na labelu Type), kterou Skodvin přijel v mrazivém lednu představit i do Prahy, míří do hájemství ponuré abstrakce, kde z masivní zvukové hmoty vystupuje skřípot smyčcových nástrojů, fragmenty děsivého šepotu, terénních nahrávek a dřevitých přírodních zvuků. Celé to zní jako arktická apokalypsa budoucnosti, které Greiner občas vtipně vzdoruje pomocí mírně nepatřičných titulů svých skladeb (jak dokazuje třeba úvodní Tunnel of Love nebo šestnáctiminutová vize postindustriální zkázy nazvaná Candle Light Dinner Actress). Nezbývá než vám popřát adekvátně tísnivý poslech.
Alternativní soundtrack k Lynchově Mazací hlavě poslouchejte ZDE
Budoucnost minus minulost = ?
Od pocitů klaustrofobie se přesuneme do barevného a explozivního světa finského kvarteta Shogun Kunitoki. Tři roky stará debutová deska Tasankokaiku těchto analogových bijců, kteří patří k rozvětvené rodině znamenitého labelu Fonal, byla v podstatě půlhodinovou syntetickou odyseou vstříc hudbě, která už tu byla (v tomto smyslu se jeví jako symbolický titul písně Budoucnost minus minulost = 1). Helsinský kvartet milovníků proto-kompjůtrů typu Commodore 64 na ní cizeloval svou elektronickou vizi, jejímž typickým znakem byla kombinace barokní krásy a poučeného minimalismu. Byla to hudba plná repetitivních motivů, vtipných variací, meziher a precizních detailů: kraftwerkovské elektro chvílemi složené jakoby z výstražných signálů.
Novinkové album finských „šógunů", kteří si svůj orientální název zvolili dle postavy z předpotopní počítačové herní série The Last Ninja, už přináší organický mix osmibitů, minimalu, ale také rockové psychedelie. Opět ryze instrumentální deska, jejíž název - Vinonaamakasio - dává vcelku smysl i v češtině, je eruptivním kaleidoskopem barev a nálad. Kapela tady invenčně zachází s masivem kytarových a perkusivních stěn a kloubí elektronické novátorství s krautrockovou tradicí.
Její hudba je ale také odpovědí na únavu ze současného post-rocku a čím dál fádnějších alb druhdy pozoruhodných elektronických kapel typu Junior Boys nebo M83. Aktuální deska totiž i nadále rozvíjí myšlenku, která se za hudbou Shogun Kunitoki vždy skrývala: velice efektivně a s úžasným citem pro dynamiku vnáší do chladného technologického pulsu lidský rozměr.
Video k novému singlu Riddarholmen ZDE
Smysl života = ?
Psychedelický elektro-rock britského dua Higamos Hogamos náleží k podobné kategorii jako hudba severské čtveřice: dělá to, čemu se v angličtině občas říká „future blast from the past", tedy nakukuje do budoucnosti optikou dob minulých. Pánové Steve Webster a Toby Jenkins v březnu vydali svůj eponymní debut, který je do jisté míry koncepční nahrávkou, objasňující význam obou slov, jež daly kapele její podivný titul. Jde vlastně o kosmickou poctu americkému psychologovi a filozofovi Williamu Jamesovi, který při experimentování s rajským plynem na počátku 20. století definoval smysl života: během noci strávené ve společnosti psychotropních látek napsal na papírek dvě slova, která podle něho shrnují veškerou životní moudrost: Higamos Hogamos. Snad se vám při poslechu dostane podobného osvícení.
Doporučená skladba Major Blitzkrieg ZDE
Tip týdne:
Tim Hecker: An Imaginary Country (Kranky)
Montrealský laptopový umělec působí v oblasti ambientu, drones (dlouze držených shluků tónů) i noiseových vlivů už od půle 90. let a jeho tvorba, často označovaná jako „katedrálová elektronická hudba", dokonale balancuje na hraně prudkých emocí a technologické odtažitosti. Ačkoli Hecker na tradičně úzkostlivě nuancované Imaginární krajině pracuje s kratšími stopážemi a přístupnějšími strukturami, stále ohromuje citem pro atmosféru a mikroskopický detail: zenový poslech. 29. května byste neměli chybět v pražském Paláci Akropolis.
Odpad týdne:
Lady Sovereign: Jigsaw (Midget)
Louise Amanda Harman, kdysi jediná žena (a běloška!) na britské grime scéně, se po třech letech od slavného debutu Public Warning vrací s druhým regulérním albem. Bohužel, triviální syntezátorové tracky, z nichž je cítit už jen producentský kalkul, tu „oživuje" místo někdejšího agresivního rapu zpěvem, při kterém zalézáte studem pod stůl, texty se pohybují na hranici slabomyslnosti. Dobrý postřeh příležitostného publicisty a studenta medicíny na univerzitě v Sydney Dana Rapera: „Tohle je totiž skutečný problém s Lady Sovereign v roce 2009: její rýmy a pointy se nestaly postupem času chytřejšími, zato její posluchači ano."
