Spirituál kvintet: Vážíme si svého publika

Pražské převážně vokální těleso aktuálně vystupuje už svoji padesátou sezonu. K těžko uvěřitelnému jubileu mu vyšel na čtyřech discích výběr Spirituál kvintet: Sto nejkrásnějších písní (+1) 1960-2010, ve skutečnosti však jen zlomek, jejich tvorby. Zakladatel a stále vůdčí osoba seskupení, Dr. Jiří Tichota, který TÝDNU poskytl k této příležitosti rozhovor, stále působí vitálně, a i po letech nebudí dojem, že by se k minulosti vracel více, než je třeba.

Zaujalo mě, že si stále uchováváte kontrolu nad svou tvorbou, a že  výběr písní na té nové rekapitulační kolekci jste si dělal sám. Podle jakých kritérií jste z toho ohromného množství materiálu vybíral?
- Ono to nebylo ani tak těžké, ani tak složité, vždy to bude jen osobní výběr. Někdo jiný by místo téhle písničku dal támhle tu, ale nic podstatného by se nezměnilo . Ale za tu dobu, co účinkujeme, za těch padesát let, se naopak změnilo snad úplně všechno. Změnilo se nejen to, co se týkalo kapely - co jsme zpívali, co jsme hráli, kdo to hrál a jaké jsme měli v té době představy, ale změnil se i celý svět kolem nás. Takže když jsem se pustil do výběru pro tuhle antologii, šlo mi i o to postihnout tyto změny. Proměny toho, co nás zajímalo v muzice a jak jsme se s tím uměli vyrovnat, ale i to, jak se to, co jsme dělali, postupně víc a víc provazovalo s tím, že jsme žili v době a zemi, kde se skoro nic nemohlo říkat otevřeně. Písničky tehdy byly - podobně jako v době Obrození - řečí, spojující tisíce lidí, kterým vlastně bylo celkem jedno, jací písničkáři nebo skupiny je zpívají; bylo důležité, že od začátku až do konce si potvrzovali, že patří k sobě, a že se na spoustu věcí dívají podobně. Což je takový vnější pohled tohoto výběru. A pak bylo vnitřní kriterium, kdy jsem chtěl aby tam byly zastoupeny výrazné osobnosti, které prošly naší kapelou. A také jsem tam chtěl zachytit trochu netypické oblasti, kterým jsme se věnovali, např. muziku vánoční a renesanční.

Vánoční písně ale dnes podléhají ohromné devalvaci, někdy mám až dojem, že to je pro mnohé jen cosi, na čem se dá - podobně jako na dalších věcech spojených s Vánocemi - dobře vydělat. 
- To je žánr, kde je spousta kýčů a když si dnes poslechnete, co se hraje o Vánocích třeba v obchodních domech, tak to je tristní. Mnohé by si člověk doma nikdy nezazpíval, a nebo naopak jsou už tak oposlouchané, že se ta krása z nich úplně vytratila. Takže jsme hlavně hledali písničky nezvyklé, neznámé a našli jsme celou řadu perliček, které jsou zde shrnuty.

Trochu mě, přiznám se, pobavil ten podtitul "Sto nejkrásnějších písní". Jak vy sám si definujete "Krásné písně"?
- My jsme to takto původně pojmenovat nechtěli. Píseň je cosi, co je dané, a co je těžké známkovat. Záleží hlavně na tom, jak se udělá. Obyčejná kramářská písnička může při dobrém zpracování oslovit víc, než složitá, komplikovaně komponovaná skladba. Původně jsme uvažovali o názvu "Sto nejkrásnějších nahrávek". Ale zvítězilo hledisko obchodní, kdy potenciálnímu kupci nabízíme to nejlepší z těch několika set písní, které jsme nahráli. Tedy těch nejlepších podle nás.

Ten komplet je tedy hudební esencí té padesátileté historie - nechystáte i nějakou rekapitulaci knižní? Napadá mě, že jen pouhá fotogalerie s komentáři by vydala na několik set stránek.
-  Určitě by to bylo možné, ale na druhou stranu si nejsem jistý, jestli by to dnes ještě zajímalo větší počet lidí - přecejen jsme už kapela starých pánů a mladých dam. Ale vynahrazujeme si to našimi zpěvníky, ve kterých jsou krom písní i komentáře a vzpomínky. Některé jsou z dnešního pohledu i úsměvné, ačkoliv tehdy to při různých zákazech a omezeních moc legrace nebyla. Stávaly se nám takové věci, že jsme třeba dělali pořad z obrozeneckých písní a mezi nimi jsme četli texty Karla Havlíčka Borovského. A skončilo to malérem a zákazem představení a vyhazovem z Atelieru. Zdůvodnění znělo, že na představení čteme antisocialistické texty! 

Vy jste byli vůbec často před listopadem 1989 chápani jako kapela, která zpívá protestsongy, i když se často jednalo o spirituály a gospely a nikoliv vaše písně. Po uvolnění v devadesátých letech tahle aura pominula, ale na druhou stranu skončily i všechny ty přehlídky politických písní, kde jste asi museli argumentovat, že se jedná o tvorbu utlačovaných sociálních vrstev a třeba v Americe vykořisťovaných černochů.
- Ano, to je pravda, ani zákazy nás neminuly - jako asi nikoho, kdo něco pro lidi říkal mezi řádky. Ale my jsem nikdy po tom neměli potřebu to nějak démonizovat.  PKS nám třeba zrušilo koncert a poslalo nás do Sokolova. Tak jsme to využili k "legalizaci" ožehavých písní - skoro vždy tam pak nastaly i nějaké problémy; když na nás pak za to, že jsme zpívali Až se k nám právo vrátí přišlo udání, mohli jsme obratem říct: "Ale tuhle píseň jsme zpívali v Sokolově, na té přece nemůže být nic závadného". Ostatně, podobně to dělali i ostatní - jen pár snaživců tam přišlo vrtět chvostem. Nikomu nevnucuji, že to byla zrovna ideální cesta, prostě to byla účinná finta a je fakt, že mnoho těch písniček jsme tak mohli zpívat i delší dobu.

Zajímavé ovšem je, že jste byli vždy zařazováni do množiny těch skupin, které byly chápány jako protestní, ačkoliv mnohé ty písně byly převzaté.
To se vůbec nevylučuje, hymna na listopadové Národní třídě také nebyla dílem těch studentů. Spousta textů, které jsme zpívali, bylo našich, nebyly to překlady. Třeba Až se k nám právo vrátí se v originále jmenuje Více důvěry v Krista, Mává nám svobodná zem zase Král Ježíš. Došlo to tak daleko, že když po nás při schvalování chtěli i originální text, tak jsme si ten náš nechali přeložit do angličtiny a ten překlad pak vydávali za originál. Na druhou stranu jsem se ale v posledních letech už několikrát setkal s názorem, že utlačování černochů v Americe a problém segregace si vymysleli komunisté. Což je samozřejmě úplný nesmysl. Zneužívali to, ale ta situace v Americe prostě byla, ještě Martina Luthera Kinga a mnoho dalších zavraždili rasisté. Popírat segregaci je podobné jako popírat holocaust! A pokud chce někdo chápat naše tehdejší spirituály bez českých paralel, klidně se i k originálnímu poslání hlásím.

Mnohé ty písně byly silně duchovní. Jak vy sami, jako jednotliví členové jste to měli s vírou?
- V době totality jsme se například na Moravě, která je výrazně religioznější než Čechy, často setkávali s tím, že posluchače hodně zajímalo, jak to s vírou máme. Jestli jsme věřící a kam třeba chodíme do kostela. A my jim vždy odpovídali, ať se nezlobí, že je to naše vnitřní, soukromá a intimní věc a nehodláme se v tomto smyslu nikomu zpovídat. Skutečnost je taková, že se mi nikdy nechtělo mluvit za ostatní - každý se s tím srovnává jinak. My jsme své texty nikdy nechápali jen jako čistě náboženské poslání, snažili jsme se v nich udržet tu velebnost, víru ve spravedlnost, to, že ma každý svou důstojnost, přesvědčení, že si máme vzájemně pomáhat... A na tom jsme se vždy v kapele shodli všichni bez výjimky. Ale jak to má kdo s osobní vírou, to jsme si mezi sebou nikdy nesdělovali. Já sám za sebe můžu říct, že jsem vyrůstal v křesťanském prostředí, jsem z evangelické rodiny, ale myslím, že s tím, co děláme to vlastně až tak nesouvisí.

Vaším asi mediálně nejznámějším členem byl Karel Zich. On s vámi několik let zpíval, pak se vydal na solovou dráhu, která byla žánrově dost jinde, ale po letech se k vám zase vrátil. Jak na něj vzpomínáte?
- Karel s námi kdysi začínal svou pěveckou a muzikantskou dráhu. Album Písně amerického západu obsahuje jeho úplně první studiové nahrávky. Vydržel u nás pět let. Pak se rozhodl pro cestu, která vedla jinudy. Když nám pak po letech  František Nedvěd oznámil, že by chtěl odejít a přidat se k Honzovi, který už tehdy hrál sám, tak jsme Karlovi zas zavolali. A on nejdřív svolil k záskoku, dočasné výpomoci, ale pak se to změnilo v docela intenzivní spolupráci. S tím, že on byl tak neuvěřitelně výkonný a aktivní, že zvládal jak hraní u nás, tak i svoji osobní kariéru.  V té době - to bylo v roce 1993 - už neměl kapelu, ale sólové hraní měl stále rozjeté. Vždy vzpomínám, jak miloval tu hektičnost. Skončili jsme třeba koncert v jedenáct v Českých Budějovicích a on nás prosil, jestli se můžeme co nejrychleji sbalit, že má ještě vystoupení ve dvanáct na Žofíně. Takže ho pamatuji, jak se řítil z jednoho koncertu na druhý třeba 180 kilometrů, kousal u toho bagetu, protože neměl čas se pořádně najíst, a do toho mu zvonil telefon, aby nezapomněl, že má být zítra v jedenáct v Rozhlase. To byl ve svém živlu a tam byl šťastný.

Padesát let na scéně, sám jste říkal, že už jste "starší pánové", došlo už mezi vámi někdy na debatu, jak dlouho ještě...?
- Mám pocit, že budu mluvit za všechny, když řeknu, že bychom to určitě ihned ukončili, kdybychom měli dojem, že děláme něco, co už nikoho nezajímá. Ale jinak pochopitelně stárneme a jsme morousové, potrpíme si na pohodlí a také toho tolik neutáhneme. Takové věci jako zájezd do Ostravy na otočku, které nám dřív vůbec nevadily, už dnes zvažujeme. Máme si dát čtyři hodiny na cestu a riskovat, že to kvůli zácpě nestihneme, a nebo pět a pak tam třeba hodinu zbytečně trčet v šatně, když bychom mohli dělat něco úplně jiného? Dnes už to zvažujeme. Zatím ale v zásadě máme krásné zážitky z koncertů, máme plno, takže konec neplánujeme. Však on se odněkud přihasí sám!

Kdysi jste byli součástí hlavně té trampské a country scény. Kde nejvíce vystupujete dnes?
-To bych asi takhle neformuloval, my měli vždy své vlastní zázemí, ostatně když jsme začínali, po country ani slechu a trampskou scénou byly osady. Dnes hrajeme skoro všude. V divadlech, na různých koncertních scénách, v historických objektech, ale i v kulturních domech, hodně také zpíváme v kostelích, zahráli jsme si ve Smetanově síni i Rudolfinu, zpívali jsme ve Svatovítské katedrále... Je to pestré. Na festivalech už hráváme méně - oceňujeme totiž, když víme, že lidé přišli na nás. Vážíme si svého publika. Ale samozřejmě i festivaly mají své kouzlo a své přednosti.

Loni jste také vystoupili na rockovém festivalu v Trutnově. To pro vás asi muselo být hodně nezvyklé, ne?
- To byl zrovna případ, kdy jsme nemohli moc vyjít vstříc pořadateli. On si to představoval jako vzpomínku na ta léta nesvobody a čekal tehdejší repertoár. Jenomže nás už nebaví zpívat to, co už jsme jednou odložili a hlavně to, co jsme hrávali s jinými lidmi. Navíc mě vždy udivuje, když se potkáme s kapelou, která také existuje dlouhá léta, a já najednou zjistím, že pořád zpívají to, co zpívali tenkrát. Samozřejmě to lidi chtějí, ale pro mě je to úplně děsivé a rozhodně by mě to nebavilo. My jsme rádi, že máme stále nové písničky a publikum, které je chce poslouchat. Přesto na Trutnov vzpomínám jako na místo, kde bylo hodně lidí, kteří byli velmi přátelští a milí, ale víc doma se opravdu cítíme tam, kde si lidé koupí lístek jen na nás.

Letošní sezonu slavíte padesát let existence. Už před časem jste slibovali velký výroční koncert. Kdy bude a jak to celé bude probíhat?
- Už víme, že se bude konat 3.listopadu v Lucerně, a sejde se nás tam snad hodně. Tam bude prostor a čas vrátit se k těm písničkám, které jsme hráli třeba před čtyřiceti lety a znovu je s těmi bývalými členy nacvičit a zazpívat. A  samozřejmě tam budeme chtít představit i to, jak vypadá Spirituál kvintet dnes. Těšíme se ale, že si i zavzpomínáme a bude to hezký večer. 

Foto: www.spiritualkvintet.cz