Čtvrteční návrat americké nu-metalové kapely Limp Bizkit do Prahy přilákal do zmenšené O2 Areny jen tři a půl tisíce fanoušků. Ti se však zjevně dobře bavili.
Navzdory relativně nízké návštěvnosti Limp Bizkit vystoupení neodbyli. Hráli se slušným nasazením, zpěvák a rapper Fred Durst s kytaristou Wesem Borlandem navíc naskákali po jevišti sto jarních kilometrů. Rozdováděný „kotel" pod pódiem jim nezůstal nic dlužen. Nic proti, pokud vám ovšem již samotná hudba Limp Bizkit nepřijde až příliš přímočará a plytká. To je míněno bez urážky, nemusí být každý koncert zaměřen zrovna intelektuálně a hlasitá výměna emocí mezi jevištěm a hledištěm má svůj smysl.
Fuck you, love you
Limp Bizkit začali sprintovat hned při úvodní skladbě My Generation a energii dokázali okamžitě přenést i na diváky. Nadšení publika ještě vygradovali přes úderné verze Show Me What You Got, Hot Dog nebo Boiler až k Just Like This, ve které nabídli publiku rozcvičku: hala s nimi mávala rukama ze strany na stranu jako v tělocvičně při aerobiku. Ve skladbě Full Nelson dokonce pozvali na pódium dva fandy, kteří si hip hopově zakřepčili po boku Freda Dursta.
Nemohlo chybět ani oblíbené Durstovo nadávání publiku, přičemž časté „fuck you" schizofrenicky střídal provoláváními „bavíte se dobře?" a „jsem tak šťastný, mám tady tolik přátel". DJ Lethal si na znamení úcty k hostitelské zemi omotává stolek s gramofony a počítačem státními vlajkami, v Praze pochopitelně nechyběla ta česká. Ale ono není třeba brát cokoliv z toho příliš vážně, jde jen o pózu, která k Limp Bizkit prostě patří.
Ovoce je zdravé
Před přídavky naházel kytarista Wes Borland, nabarvený a převlečený za něco mezi kostlivcem a opicí (díky rudému srdci by ho člověk málem podezříval, že se ve volných chvílích věnuje zoologii a zná endemického etiopského paviána Theropithecus gelada), do publika několik banánů. Jeden z nich osobně předžvýkal a plivl ho do prvních řad. Pak ještě zažongloval broskvemi a pokusil se jimi trefit fanoušky sedící na tribunách. Vysloužil si potlesk, vždyť ovoce je zdravé.
Hudební zklamání? První přídavek Behind Blue Eyes, cover-verzi písně The Who, zazpíval Durst na half-playback. Jistě, přiblížit se originálu je těžké, ale bylo by zajímavější slyšet píseň skutečně naživo, byť třeba nepovedenou. Možná se Limp Bizkit bojí porovnání s legendární kapelou, ale špatní muzikanti přece nejsou. Zvláště baskytarista Sam Rivers si zaslouží uznání za suverénní hru. Zábavnější byla zběsilá předělávka Faith (původně od George Michaela) a přesvědčivě zahraná skladba Take a Look Around. V závěru ještě za pódiem lehce pšoukla petarda a ukončila hodinu a půl energetické lázně.
Foto: Karel Šanda
