Dva debuty, dvě cesty, dva přístupy v lásce k hudebním časům již dávno minulým. A vlastně i muzikantskému fundamentu. A ačkoli v hudbě platí, že věk nehraje roli a začít se dá kdykoli, i dvě věkové linie a dva světy. A v obou případech stav, kdy by bylo radostí říci, že se vše povedlo a vznikla skvělá deska.
PayaNoia: PayaNoia (Galén)
http://bandzone.cz/payanoia
Pavla "Pája" Táboříková je nejen bubenickou oporou hned několika kapel ( 5P Luboše Pospíšila či Schodiště), ale i výraznou zpěvačkou. Její sólový debut pod hlavičkou projektu, ve kterém se spojila se známým bubeníkem Štěpánem Smetáčkem (který zde ovšem vzal do ruky kytaru) a basistou Jožinem Bursou, jí dal plný prostor projevit nejen ambice, ale i schopnosti. Hned napoprvé překvapí ve dvou bodech: Jednak zdravě sebevědomým projevem a vyzrálostí, a jednak tím, jak navzdory mladistvému zjevu nabízí hudbu, kterou by bylo logičtější čekat spíš tak od padesátníka.
Emotivní písničkářství se tu kloubí s klasickým rockem. Hned v druhé skladbě Dnes ne si určitě ti starší vzpomenou na Lenku Dusilovou z dob působení ve skupinách Sluníčko resp. Pusa. Zpěvačka dokáže medově hladit i zařvat s razancí tygřice - pak zas může připomenout Blanku Šrůmovou. Jak se ale ukáže ve "filmovém" úvodu a mezihrách skladby El Víra, sluší ji i barově - šansonová poloha. Ve Změň svou vůli zas dochází ke koketování s popem: hravé piano tu doplňuje dusavý taneční rytmus. Široký žánrový záběr lze brát jako výhodu - a nebo také jako jedinou problematickou stránku nahrávky: Jako by se s otevřeným polem možností protagonistka nebyla schopna rozhodnout, kudy vlastně jít.
Uvědomuje si to zjevně i sama, soudě podle textu "Jedny dveře a jsi Popelka, druhý den deset piv a rebelka..." Čím déle se ale nahrávka oposlouchává, tím méně onen pop-rockový rozptyl vadí. A vlastně i to, že jde o nahrávku značně konzervativní, na které důraz na dokonalé muzikantské výkony zjevně hraje prim před zvukem či chutí zkoušet to jinak, než je dávno osvědčené. A i když v tom není problém, protože výrazný hlas leccos přebije a žádný vyložený skladatelský i textový průšvih se tu nekoná, pořád se ještě nelze zbavit dojmu, že potenciál "frontwoman" i celé kapely má ještě nemalé rezervy.
Eponymní debut nové kapely Páji Táboříkové tak nabízí příjemné pop-rockové písničky. Nic víc, ale taky nic méně. Na to, aby šlo s klidným svědomím říci, že se tady "našla", je asi ještě brzy. Stejně jako na úvahu, jestli ono žánrové rozkročení, které jinde probíhá mezi několika soubory, a které zde bylo vměstnáno do jedenácti písniček, konečně našlo svůj výsledek, a nebo jde jen o další etapu v závodě, jehož konec je ještě daleko. Snad výsledkem desky bude alespoň to, že se o nesporném talentu zpívající bubenice a pianistky, dozví větší množství lidí. A mimochodem - tak výtečný grafický vtip, který potenciální posluchač docení už při vyjmutí cédéčka z digipacku, se nevídá každý den...
Slum: Kosa na duši (Guerilla rec.)
http://bandzone.cz/slum
Poměrně početné seskupení Slum patří (spolu třeba s BBP nebo Bratry Karamazovými) k linii až v porevoluční době se etablujících souborů, které ovšem i dnes křísí ducha někdejšího českého podzemí. Tedy souborů, které se primárně obracejí k jistotám minulosti na úkor hudebních experimentů a vlastně čehokoli, co se v hudbě událo nového po roce 2000. Lze tak na nich oceňovat morální postoje, autenticitu a textová sdělení, hudebně však jde obvykle jen o oprašování dávno zašlých schémat, vymezených pomyslným trojúhelníkem "česká hospoda - duchovní odkaz sedmdesátkového undergroundu v čele s Plastic People - bezpečné ghetto mimo komerční svět." Spíš než o sdělení a hudbu, tu jde o společné sdílení pocitů.
Existenci prvního alba po desetileté existenci může krom potřeby zakonzervování odůvodnit hlavně poezie Milana Erbena, tvořící převážnou část textů. Představuje zajímavou a svébytnou poetiku, nechybí jí neotřelé obraty a na rozdíl od hudby přináší alespoň stopu snahy o vlastní pohled. Reflektuje duchovní prázdnotu, bezvýchodnost v předem vystavěných mantinelech, ale i pocity bezmoci. Docela dobře tak funguje vedle zhudebněných veršů Bohuslava Reynka či textu módního J.R.R. Tolkiena. Melodramatické deklamování, v undergroundu díky pěveckým schopnostem frontmanů velmi často nahrazující zpěv, zde naopak působí přirozeně a pomáhá věci. Problém nastává, když dojde k pokusu o angažovanost, o útočné vypořádávání se se současnou realitou: skladby Wilzoňák nebo Sladké řeči páchnou prvoplánovým moralizováním a lacinou pózou. Daleko lépe pak funguje nadhled v odlehčené předělávce Ponny Express, která nic nepředstírá.
O co zajímavější jsou skladby na debutu kapely Slum textově, o to větší nuda se odehrává v jejich zhudebnění. Omílání nenápaditých koleček, postavení celé písně na triviálním nápadu, který by za normálních okolností "utáhl" tak patnáctivteřinovou mezihru a mnohokrát slyšené hráčské manýry provázejí album prakticky od začátku do konce. Asi nejmarkantnější je to u houslí, které občas až iritují svou nevynalézavostí.
Nechybí tu hospodské odrhovačky, regulérní, jen na jiné nástroje zahraná dechovka a jen opravdu výjimečně to zableskne nějakým nápadem (banjo v Ponny Express nebo třeba pěkný klávesový motiv v Horní ruka srdce, který ovšem spolehlivě zabíjí unylá rytmika). Ve výsledku pak dochází k tomu, co asi nebylo úmyslem - že se totiž skladby často dostávají na stejnou kolej po které jedou ti, vůči kterým se kapela vymezuje. Píseň Kdy naposled? tak například jako by hudebně vypadla z repertoáru Daniela Landy.
Deska Slum ovšem není určena ani pro hudební estéty, ani pro hudební hledače, ani pro ctitele současného undergroundu - ať už za něj budeme považovat alternativní experimentátory, nekomerční hiphopery či naštvané noise-rockery. Ale ti, pro které než písničky samotné je důležitější příslušnost k té správné komunitě, jistě budou spokojeni.
