Ve středu 20. října v pražské Incheba areně vyvrcholí rozsáhlé turné, uspořádané k výročí dvaceti let existence početné formace Sto zvířat. Spolu s nimi tam zahraje několik hostů, zazní staré, a pro toto turné po letech oprášené skladby i hity z posledních let. Zpěvák a perkusista Honza Kalina se zamyslel nejen nad tím, v čem tkví jejich úspěšnost.
Sto zvířat jsou v posledních letech mimořádně populární klubovou, ale hlavně festivalovou kapelou. Zažil jsem, jak jste třeba v Trutnově měli zcela nesrovnatelně větší ohlas i než zahraniční kapely typu Primal Scream. Čím si to vy sami vysvětlujete?
Nevíme. Možná je to tím, že festivaly nás dost baví, a asi je to i z pódia vidět a slyšet. Jezdíme s perfektním týmem, a tak už umíme udělat i v deseti lidech rychlou zvukovku a všechno maká, jak má. A to pak máme potom všechny trumfy v ruce a hrát, to už přece jenom za ty roky trochu umíme. No a publikum není blbé a pozná, co funguje a co je jen manažersky vymazlená rychlokvaška. A navíc v Trutnově jsme si s těmi tisíci lidí nějak líp sedli a ta naše předkapela (smích) to trošku odnesla...
Doba dvaceti let, po kterou jste v základním jádru se zpěvačkou Janou Jelínkovou a saxofonistou Tomášem Belkem, je dost dobrý důvod k ponorkové nemoci. Jak s ní bojujete?
Přesto, že my tři jsme v kapele fakt od začátku, tak jsme se zatím v ponorce neprojeli. Je to asi tím, že se máme opravdu rádi. A Jana je krom toho mimořádně tolerantní baba. Máme taky zodpovědnost vůči ostatním Zvířatům, a tak radši občas počítáme do sta, než začneme fňukat nebo hulákat.
Na výroční koncert jste si pozvali hned několik hostů - podle čeho jste je vybírali?
Podle jednoduchého klíče. Zkrátka jsme chtěli být na pódiu s lidmi, kteří nás baví. A tak náš holandský basák Wilco přitáhl luxusní kapelu The Upsessions, což jsou jeho krajani, shodou okolností jedoucí turné po střední Evropě, já ukecal démonickou cikánskou partičku Czindži Renta z Českýho Krumlova. No a herci z jihočeského Kašpárka v rohlíku, což je takovej ostrej bejbypank, nám sjedou několik živých klipů.
Mezi jmény pozvaných mě zaujalo i zcela neznámé jméno AX. Při pohledu na web jsem zjistil, že vůbec nejde o kapelu...
AX, to je osm krásných bab, které tančí mimo jiné orientální tance, a ty jsme si vybrali s Tomášem také proto, aby Janě jako jediné ženské v kapele nebylo na pódiu v Incheba areně smutno.
K letošnímu výročí jste do repertoáru vrátili několik letitých hitů z minulosti. Předpokládám, že spousta členů se je musela prostě naučit, protože díky tomu, kdy přišli, je prostě nikdy nehráli. Vylouplo se něco, co sklidilo mezi nimi takový ohlas, že to zůstane v repertoáru nastálo, i po skončení turné k výročí?
Ano, bylo to docela vtipné, když starší pardálové seznamovali ty služebně mladší s těmi okoralými kousky. No a myslím, že se budeme těžko loučit s písničkami, jako jsou Alžír, Vrány, Podpaží nebo Domácí kino. Asi se k nim budeme vracet na běžných koncertech, v rámci nějakého okénka pro pamětníky.
Dnes je v módě z podobných výjimečných koncertů vydávat záznam, často na bombastických médiích typu blu-ray. Plánujete něco takového?
Budeme mít jak zvukový, tak obrazový záznam v maximální kvalitě, takže bychom rádi z toho večera něco upekli. Ale uvidíme...
Jakou má vůbec kapela ve vaší pozici, kdy se jí splnila většina toho, co si jiní jen představují, motivaci jít dál? Máte ještě vůbec nějaké muzikantské sny?
Já doufám, že nejen já, ale i ostatní z kapely pořád ještě nějaké ty sny mají, bez snů to samozřejmě nejde. Chystáme další album, rádi bychom expandovali na Slovensko, vrátili prázdné lahve ze zkušebny... Je toho ještě hodně před námi.
