Unikátů a pozoruhodných osobností mezi hudebníky, je okolo nás nemálo, a stojí za to si jich všímat. Problém je, že si to někdy uvědomíme, až když je pozdě.
Různí umělci: Sbohem a řetěz (Indies MG)
http://www.indiesmg.cz/alba/422/sbohem-a-retez/
Dvanáctého června by se Filip Topol dožil padesáti let. Ve stejný den se v pražském Divadle Archa konal velký vzpomínkový koncert, kde se hrály jeho písně v podání přátel i o generaci mladší muzikantské generace. Některé už zazněly ke stejné příležitosti před rokem, další coververze si kapely připravily i na loňském ročníku festivalu Eurotrialog. Z jejich záznamů byla ke kulatému jubileu bývalým manažerem sestavena kompilace. Připomíná Topolův skladatelský talent i to, že jeho odkaz oslovuje nejen pamětníky a že jeho skladby nezapadávají prachem.
Z řady alb něčích coververzí toto vystupuje už z podstaty. Pustit se do Topolových písní je totiž celkem odvaha. Bohužel pro všechny ty, kteří se o to pokusili, v sobě jeho osobní zpovědi spojovaly nadprůměrné muzikantství, naprostou oddanost hudbě, nevšední poetiku, častý sarkastický škleb, syrovou energii a hlavně schopnost posluchače strhnout, uhranout a plně vtáhnout do dění na pódiu. Obávám se, že na tomto albu se tomu všemu byť jen přiblížit podařilo jen málokomu.
Nemá ale smysl u alba povýšeně a hloupě rozumovat, kdo ze zúčastněných originál písně uchopil "správně", kde převažuje hlavně úcta k osobě autora a došlo jen k neinvenčnímu přehrání, a kde naopak výjimečná aranže zajímavý originál někam posunula. Z té nejvýše poloviny alba, kterou stojí za to poslouchat více než jednou, lze přesto vypíchnout povedenou a zhuštěnou verzi Kiliána Nedoryho v podání dua Andrej Polanský wtf Emül Langman, citlivé a mnohovrstevnaté zpracování Plastic People of The Universe, Echt!, který skvěle udržel písničkovost i energický drive, a především asi nejlepší Zuby nehty. Jejich předělávka Marilyn Monroe s inovovaným textem Jean-Paul Belmondo je jediný moment desky, kde se vzpomíná s humorem i lehkostí, u kterých by se dozajista radoval a bavil i autor.
Je dobře, že mnozí nesáhli jen k největším a všeobecně známým hitům, ale objevují se tu pozapomínané skladby. A je radost si uvědomovat, že ačkoli byla Topolova interpretace pro mnohé neodmyslitelná od klavíru, na tomto albu piano zazní jen ojediněle a síla těch písní se přesto neztrácí s jakýmkoli dominantním nástrojem i třeba falešným zpěvem. A že ty podoby jsou více než pestré. Závěrečné zařazení unikátní objevené verze Karla Kryla v podání Filipa Topola a jeho kolegů, kteří jinak coververze nehráli, je pak výtečným nápadem.
Při poslechu si pamětníci mohou připomenout všechny příjemné zážitky, které s hudbou Psích vojáků absolvovali, a ti mladší dostat třeba chuť si pro sebe tuhle zásadní kapelu české alternativní scény, u které je už dnes jasné, že měla evropské parametry, zpětně objevit. Škoda je vlastně jen jediná věc - že nikoho nenapadlo tenhle hold Filipu Topolovi vzdát ještě za jeho života.
Joe Karafiát: 1985-2015 (Championship Music)
http://www.joekarafiat.com/
Pepa Karafiát alias Joe Carnation byl a je členem mnoha projektů i kapel, které jasně dokládají jeho schopnosti univerzálního a invenčního kytaristy. Obzvláště tam, kde působí jako nenápadný "sideman", lze často až žasnout, jak citlivě a věcně, se svým nástrojem podporuje celek a jen málokdy sklouzává k tomu, co je pro všechny technicky zručné instrumentalisty největším nebezpečím: samoúčelné exhibici. Je proto dobře, že po letech došlo na jeho sólovou desku.
Jak už název napovídá, deska je hlavně bilancí kytaristovy kariéry. I ta je ale provedena pečlivě a smysluplně, žádné tupé best of posbíraných hitů. U první pětky jde o nové nahrávky, zbylé písně jsou sice reedice staršího vydání, ale často raritní nebo z poloutajených alb. Naopak kupříkladu "Plastici" jsou zastoupeni jen dvakrát a ještě jednou v méně známém zvukovém mixu, Garage, jejímž členem je třiadvacet let, pak ze sedmnácti skladeb také dvakrát. Za to nechybí jediná spolupráce s Filipem Topolem nebo netypické spojení se slovenským zpěvákem Whiskym.
Ačkoli je Karafiát často vnímán hlavně jako undergroundový muzikant, album dobře ukazuje, že mnohem blíže má k poloze spojené s blues a tradičním rockovým písničkářstvím. Zapadá do toho hostování Luboše Andršta i Oskara Petra, a skvěle je to slyšet třeba v letité písni Barevný sny, zde uvedené v instrumentální verzi, nebo v příjemném spojení s textem Pavla Šruta ve skladbě Pohádka na konec.
Sólové album Joe Karafiáta dokazuje vedle jeho schopnosti instrumentálních i ty často neprávem přehlížené autorské, obstojný zpěv a hlavně jeho otevřenost (na nejnovějších nahrávkách se zcela přirozeně spojuje s o generaci mladšími spolupracovníky) i možná překvapivý fakt, že přes určitou skromnost a nenápadnost výrazně nezaostává za našimi nejlepšími kytaristy. Vedle toho má celá kolekce příjemně potemnělou atmosféru, a když nejde o nahrávku, která by bourala zažité představy nebo vyčnívala z davu více, než je nutné, právě zdařilým výběrem i souhrnem celé šíře muzikantova záběru, plní svou roli více než spolehlivě.
