Woven Hand z Colorada, kteří ve středu vystoupí v pražské Arše, patří k těm vůbec nejlepším koncertním kapelám, jaké je dneska možné vidět. Zároveň je ale skupina kolem Davida Eugenea Edwardse v mnohém hodně atypická.
Rockový koncert většinou bývá nějaká společná zkušenost vystupujících a publika - nebo se alespoň tak tváří. Frontmani (případně frontwomanky) přirozeně či trapně oslovují obecenstvo, hlediště a jeviště na sebe navzájem reagují, energie jednoho umocňuje energii druhého. Woven Hand žádný velký kontakt obecenstvem nepěstují, na pódiu působí jako kapela spíš nepřístupná, odehrávající koncerty uzavřená do nějaké pro pozorovatele zvnějšku nepřístupné, chmurné extáze. I Edwardsův pohled bývá jako by obrácený dovnitř, přitahovaný čímsi, co tam žhne; v krátkých chvilkách, kdy „vystřelí" ven, přibije k zemi všechno, co mu stojí v cestě. Hudba v podání Woven Hand je zatraceně vážná věc a taky strhující, divoká, tíživá i povznášející zároveň.
Amerika jako mýtické místo
Woven Hand patří mezi ty americké kapely, které jsou úspěšnější v Evropě než doma. Možná taky proto, že jejich hudba vychází vstříc obrazu Ameriky jako mýtického místa. Odvěké monumentální krajiny Západu, jíž osaměle putují archetypální bytosti probíjené všelijakými kosmickými silami, prchající s ďáblem v patách v závodě o vlastní duši, nalézající smíření pod ochranou shůry. Je z ní slyšet rozlehlost té země i tíseň člověka, který se jí cítí být zavalován.
Koho to zajímá, může ve skladbách Woven Hand slyšet silné vlivy country i chmurné postpunkové hudby osmdesátých let (Edwardsovou snad nejoblíbenější kapelou jsou tragičtí Joy Division), častý kontakt s Evropou do nich pomohl vstřebat další proudy - především z východu starého kontinentu od Maďarska po Sibiř. To spojení ale v jejich případě nepůsobí jako výsledek nějakého umělého konceptu, ale jako ta nejpřirozenější věc na světě. Nic „inťošského" na Woven Hand není, méně metrosexuálně vyhlížející kapelu aby jeden taky pohledal.
Na deskách téhle skupiny někdy znějí různé archaické nástroje, svým způsobem archaický je i Edwardsův světonázor - Bibli velmi doslovně chápající křesťanství, typické pro ty spíš zastrčenější části Ameriky a „sofistikované" Evropě velmi vzdálené. Woven Hand a jejich frontman ale ukazují jinou tvář víry, než je možné najít ve vstřícných, všeobjímajících popěvcích, s nimiž se na lidi obracejí usměvaví a upravení pouliční misionáři. Je to tvář zrůzněná hodně rozpornými emocemi. Pokud Edwards ve svých velmi obrazivých textech vyjadřuje svou víru, nemá to co dělat se spokojenou jistotou člověka přesvědčeného, že všichni a všechno dopadnou dobře. Spíš je v těch písních slyšet urputné úsilí někoho, kdo se vzpíná ke světlu s nohama uvízlýma v bahně, cítícího vytržení a zároveň i blízkost soudu, před kterým není možné dost se přikrčit.
Foto: wovenhand.com
