V katalánské Barceloně začal jeden z největších, a také dnes již nejvýznamnějších, evropských hudebních festivalů Primavera Sound. Už po čtrnácté se sem sjeli nadšení fanoušci z celé Evropy. Až do neděle bude TÝDEN.CZ přinášet postřehy z místního dění.
Směs jazyků, která je tu ke slyšení, jasně dává znát, že přehlídka zdaleka nespoléhá na místní publikum, ale svou exkluzivní sestavou míří na kosmopolitního návštěvníka. Dramaturgie vždy dokáže vyhmátnout to nové, čerstvé a objevné, takže v programu figurují desítky prakticky neznámých jmen, ale zároveň přizvat (a zaplatit) i hvězdy. Pozici v tom má stále snadnější: Primavera už má pověst prestižní akce, kde je čest vystoupit, a která je určená pro mlsné příjemce.
Samotný festival se v nádherném přímořském areálu i letos koná od čtvrtka do soboty, ale město jím žije celý týden (a ten následný má ještě pokračování v portugalském Portu), a nejrůznější "zahřívací koncerty" ho v klubech doprovázejí již několik dní předem, a dozvuky zas několik dní poté.
Areál, kterému vévodí futuristická stavba sluneční elektrárny, doznal od loňska drobných změn v rozmístění scén, ale navzdory tomu, že loňská návštěva se blížila v součtu dvěma stům tisícům diváků, nezvětšil se. Spojovací koridory tak občas připomínaly atraktivní turistické lokality - kupříkladu Karlův most - uprostřed parného léta. Prázdno tak nebylo ani na nejmenších z celkových dvanácti scén.
Masově nejaplaudovanějšími jmény s největším davem před pódiem se čtvrteční večer bezesporu stali kanadští mistři načančaných melodií Arcade Fire a rockoví dřevorubci z Queens of The Stone Age. Ti první vsadili na až na první signální útočící melodie, bohatá aranžmá a rozsáhlý arzenál nástrojů včetně například houslí, ti druzí na údernost bicích a ekvilibristické běhy prstů po kytarových hmatnících. Obojí sklidili zasloužený potlesk tisícihlavých davů, ale to opravdu hudebně zajímavé, se odehrávalo jinde.
Soudě podle reakcí mnohé hlavně mladší zaskočili v tom nejlepším slova smyslu holandští klasici alternativního rocku The Ex. Jejich nervní, ale do detailů promyšlený syrový proud proplétajících se tří kytar jistila z pozadí zručná a přesná bubenice, která často i prosvětlovala jinak divoce znějící hudbu svým zpěvem. Zařezávající ostré riffy i minimalisticky se proplétající vyhrávky dokázaly oslovit i mladou generaci a zaujmout svým nasazením i schopností gradace.
Podobná nervní zběsilost provázela i vystoupení amerického tria Shellac v čele se slavným producentem Stevem Albinim. Shellac už jsou inventářem festivalu, jako jedni z mála tu hrají rok co rok, atak bylo zajímavé porovnat jejich skvělý, nadupaný a ukázkově dynamický set s poněkud unaveným a zvukově nezdařilým blokem loňským.
Protože ale jednou z věcí, za kterou sem mnozí neváhají vážit dlouhou cestu, je žánrová pestrost, zdaleka nebyl ke slyšení jen divočejší rock. Stárnoucí písničkář Julian Cope navrátil se svou kytarou posluchače do časů hippies a svými songy plnými vulgarismů pobavil i rozněžnil. Brazilec Rodrigo Amarante, přirovnávaný v programu ke křehkému freak-folkaři Devendru Banhartovi, zas uchvátil niternými a něžnými písničkami. Černošský zpěvák Charles Bradley pak v pozdní noci rozdával lekci z ukázkového soulu - procítěného, skvěle zahraného a zazpívaného, přestože autorsky nijak objevného.
Zasněný indie-pop přivezla dívčí čtveřice Warpaint. Táhlé a posmutnělé nápěvy ale mnohem lépe fungují ve studiovém provedení - koncertně dámy působily poněkud unyle. To se naopak nedalo říct o divočících Neutral Milk Hotel, kteří tu vytáhli akordeon, tu punkovou kytaru, a neváhali ani hrát na banjo smyčcem. Živelnost se tu potkávala se zábavou, folk s rockem a hudební humor s nasazením.
Krásné, táhlé melodie zase vytáhli američtí Midlake, a jejich záběr se pohyboval od country načichlých pasáží k poprockovým sametovým nápěvům či zas indierockovým zpětným vazbám - vybrat si mohl každý. Pravým opakem bylo noční vystoupení elektronické hvězdy Moderata - tvrdé, agresivní beaty se zarývaly nejen pod kůži a surový, strojový a nekompromisně agresivní zvuk, nedával ani moc šancí k tanci.
Nekorunovanou královnou včera se ovšem stala zpěvačka a kytaristka St. Vincent.
Nápadité, zvukově dokonalé skladby, v sobě skrývaly propracované písničky, pohrávající si chytře se zvukem a perfektně podřízené zpěvaččiným nadprůměrným schopnostem i její inovativní a nečekaně nápadité hře na kytaru. Určit, kdy se pop přeléval v rock a kde elektronika na chvíli zavládla nad tradičně pojatým zpěvem, by bylo nesmírně těžké: faktem ale je, že dohromady vše fungovalo a do sebe zapadalo až magicky.
Už nabitý program prvního dne letošního ročníku festivalu nabídl tak bohatou nálož, že by s ní kterýkoli český festival "utáhl" třídenní program. V páteční večer ovšem zahrají třeba Pixies, Slowdive, The National nebo Mick Harvey, který si speciálně připravil blok písní věhlasného šansoniéra Serge Gainsbourga.
