The Cure: Plačící chlapec je zpátky ve městě

Pražská T-mobile Arena, 21. únor 2008: zaplňující se hala čeká na The Cure. Předkapela 65daysofstatic začíná hrát něco po sedmé. Několik kompozic těchto podivínů se zřetelně uměleckými ambicemi zní jako tvorba vyhrané kapely z Myspace, která ještě nedostala smlouvu s žádným hudebním vydavatelstvím.

Míchají opakující se klávesové vyhrávky s volně se přelévající hlukařinou kytarových rifů ne nepodobnou skotským post-rockerům Mogwai. Do jejich velkoleposti jim ale zřetelně něco chybí.

Je pár minut po osmé, v sále se zhasíná, pódium zaplaví fialová barva, trochu nezbytné mlhy, stříbrné žárovičky problikávají tou stínohrou a z reproduktorů se ozývá natažené intro skladby Plainsong. Jak taky začít obřad zachycující The Cure jako třicetiletou kapelu, která po několika hubenějších letech hledání zašlé kultovní slávy vyjela konečně do světa slíznout smetanu.

Současná čtveřice přichází za jásotu fanoušků a první překvapivé zjištění spočívá v tom, že Smith vypadá opravdu dobře. Kombinace nesmělé rozcuchané dívky ve vojenských maskáčích a strýčka Festera z Adamsovic rodiny popadne kytaru. Do kapely se navrátil švagr Porl Thompson s holou hlavou a černým kiltem. Spustí stěnu úvodní skladby alba Disintegration (1989) a absentující syntezátory, na kterých je asi nejslavnější album Cure postaveno, nikomu nechybí. Zůstane to tak až do konce.

Tři hodiny trvající koncert s prvotřídním zvukem a intonačně i výrazově neselhávajícím zpěvem je pro fanoušky, kteří mají katalog The Cure řádně naposlouchaný, bez slabšího místa. A hala to na sobě nechává znát. Úvodní část míchá Prayers for Rain či zapomenutou From the Edge of the Deep Green Sea z alba Wish (1992) se současnějšími Maybe Someday, Alt.end, the End of the World. Dostane se i na tři nové skladby z alba, které má vyjít letos v květnu. První je postavena na volnějším tempu a úderné figuře několika po sobě jdoucích kovových zvuků obstarávajících potřebný tah, který připomíná období Pornography (1982). Druhá zní jako nefalšovaný hit vystihující tu nejtypičtější kombinaci melancholie a radosti. Třetí mi zase kombinací elektrické a akustické kytary a jistou utahaností připomíná album Bloodflowers.

Robert Smith se olizuje a ušklíbá jak porcelánová panenka a v druhé hodině hraní otevírá dveře od komůrky se svými hitparádovými úspěchy let osmdesátých v podobě popového bloku složeného z The Blood, Push a Inbetween Days z alba Head on the Door (1985). Píseň Just Like Heaven dav nekonečně obšťastňuje. Při Lullaby se rozcuchaný hrdina kroutí jako v pavučině. Té radosti je až nad hlavu, a tak The Cure cítí, že je nutno obrátit list. Us or Them následovaná Never Enough míchá vztekle nabustrované kytary s barevnou a propracovanou rytmikou.

Když halu protíná diskotéková Wrong Number, všichni poskakují a Smith se usmívá. Dvě hodiny trvající v pestrých barvách vyvedenou základní  část završuje zlom a postupné vzdalování se do více monochromatických vod. Skladba Disintegration představuje pětiminutovou rytmickou jízdu, v druhé půli gradující souhrou dvou elektrických kytar. Rudovlasý Simon Gallup v podivných legínách mrskne basou vztekle na zem a kapelu mizící z podia míjí parta techniků kontrolující okamžitě všechny nástroje a aparaturu. Bude tak tomu ještě dvakrát.

V prvním přídavku se nám dostane vytříbené dávky kytarové psychedelie z alba Kiss me Kiss me Kiss me (1987). Na chvíli jsem se ztratil, abych se po pár minutách našel v druhém retrospektivním bloku určeném „těm věrným". Připomenutí nejtemnější fáze tvorby, alba Pornography (1982): dynamické hrátky s kytarovým aranžmá goticky tanečních skladeb One Hundred Years a Short Term Effect střídají odlehčenější M a Play for today z desky Seventeen Seconds (1980).

V posledním třetím přídavku splácá kapela - zespoda osvětlená baterií na podlaze uložených světel - dohromady nejslavnější postpunkové hitovky ze svého raného období, obalené do současných elektrizujících aranžmá. A všechno to vpálí do prostoru zpocené a ukřičené haly, z níž to jako vysavač odsaje poslední zbytky vzduchu. Boys Don't Cry, Jumping Someone Else's Train, Grinding Halt, A Forest, 10:15 Saturday Night, Killing An Arab.

Melancholie a mánie jako dvě strany mince. Je pár minut po jedenácté, konec. Odehraných skladeb mohlo být jistě k pětatřiceti. Nejlepší The Cure, co jsem viděl.

Foto: Karel Šanda