Po včerejším koncertě amerických The Gutter Twins jsem si po letech vzpomněl na slova postavy Tlouštíka z Foglarova kresleného seriálu: „Mučte si mě chlebovou polívkou, ale stejně jsem nejšťastnější chlapec na světě. Viděl jsem Rychlé šípy."
Vím, jak mu tenkrát bylo, a vzhledem k tomu, že jsem byl ušetřen fáze mučení chlebovou polívkou, se mohu dokonce označit za šťastnějšího než nejšťastnější chlapec na světě. Asi tak.
The Gutter Twins jsou kapela dvou zpěváků - Grega Dulliho a Marka Lanegana. První z nich se proslavil jako frontman skvělé skupiny The Afghan Whigs, jež v Praze před circa deseti lety jednou zahrála. Lanegan začínal s nedoceněnými Screaming Trees, natočil řadu sólových desek a kromě toho hostuje na nahrávkách a koncertech kdekoho. Písně zpívané jeho hlubokým hlasem by měly být distribuovány na lékařský předpis, mohou fungovat jako účinné sedativum, někdy i afrodiziakum a také jaksi homeopatické antidepresivum, schopné převést depresi ve v zásadě zdravou, smysluplnou a plodnou melancholii.
Zpívající černá díra
V Česku tento čtvrtek vystupoval poprvé, pro popis jeho premiéry se ale nedá použít oblíbeného „Praha viděla". Z Lanegana totiž moc neviděla - The Gutter Twins téměř celý koncert odehráli v namodralém příšeří a z vokalisty byla vidět jen kontura siluety kolem kusu tmy - k jeho projevu se ale naknec ten vizuální dojem zpívající černé díry docela hodil. Jinak se dá říci, že na jeho poměry se během koncertu projevoval velice živě. V okamžicích největší rozjetosti se začal houpat do rytmu tak, až se jeho tělo vychýlilo od svislé osy o dobré tři stupě, mezi písničkami prohodil circa dvě slova, což je o circa dvě slova víc, než se dalo čekat. Blesky fotoaparátů občas ukázaly štěrbiny zpěvákových očí, soustředěně sledujících špičky jeho bot.
Jakkoliv mají The Gutter Twins v názvu slovo „dvojčata", nejsou si dva frontmani kapely podobní skoro v ničem. Greg Dulli vedle hypnoticky mručícího Lanegana vypadal jako rozjetý cirkusák, žoviální bavič, který si koncert okázale užívá. I jeho hlas a vůbec projev má k parťákovu daleko, jako by spolu na pódiu stáli osamělý kovboj přišedší z nějaké legendy a čiperný chlápek z ulice, orientující se tam zatraceně dobře, v jehož zpěvu a křiku je slyšet vemlouvavost, ironizovaná póza svůdníka a taky vina a tíseň. To spojení zdánlivě nespojitelného fungovalo skvěle, nejenom v písních ze společné desky, ale i ve skladbách starších - pro tu příležitost rozepsaných pro dva hlasy.
Dulliho a Laneganovi spoluhráči na sebe moc neupozorňovali - nakonec to ale byla kapela, kdo se stal největším překvapením večera. Od obou hvězd se dalo čekat, že budou skvělé, jejich spoluhráči zpěv ale podpořili sevřeným a kompaktním zvukem, nadupaným energií i ve středních tempech, intenzivním, až se nad vydýchanou Akropolí občas zvednul strop.
Dulli a Lanegan oba vystupují tak dvacet let, v jejich včerejším vystoupení ale nebyla ani stopa po nějaké nostalgii, strejcovské atmosféře koncertů, na něž si lidé na pódiu i pod ním přišli zavzpomínat na staré časy a užít si iluzi, že se dají přivolat zpátky. Akropolí burácela bezprostřední a suverénní přítomnost. Věk obou zpěváků se projevoval snad jenom v tom, že si už nepotřebují na něco hrát nebo si něco dokazovat, stačí jim dělat, co je baví. Spojení Dulliho a Lanegana skvěle vyjadřuje esenci toho, čemu se z nedostatku lepších výrazů říká rokenrol - zároveň strašně vážná věc i legrace, touha i výčitka, puzení k samotě i extrovertní blbnutí, mejdan i pohřeb. Možná jsem někdy viděl nějaký lepší koncert, nemůžu si ale vzpomenout, který by to asi tak mohl být.
Foto: archiv
