V sobotu 20.října se všichni návštěvníci osmého ročníku Akropolis Multimediale mohou těšit na jedinečné vystoupení The Prostitutes, pražské kapely a anglickým zpěvákem, připravené ve spolupráci s light designerem Tomášem Pejšou a Kristinou Šedivou. O akci i ojedinělém zážitku s nahráváním letošního alba hovořil baskytarista Adam Piaf.
Jak moc je pro vás tenhle koncert výjimečný?
My v Akropoli hrajeme pravidelně už vlastně několik let, většinou i na podzim, takže ten termín se přímo trefil. A zároveň už si několik let říkáme, že právě bychom měli připravit nějakou speciální show, aby to nebyl zase jen ten klasický, obyčejný koncert jako vždycky - takže nám to úplně nahrálo do karet. A i když náš názor je, že naše hudba nevybízí k vizuální show jako třeba u kapel jako jsou Ohm Square nebo Tata Bojs, tak to bereme jako určitou výzvu, jak to udělat trošku jinak, a myslím, že to bude zajímavé. Nechceme rozhodně udělat nějakou Coldplay parádu, cirkus show, ale bude to prostě takový trošku vizuálně abstraktní, organizovaný bordel.
Mě u toho právě napadlo, že The Prostitutes jsou model kapely, která hodně dbá na vizuály, má vždy dotažený design alb a nápadité promofotky, ale na pódiu obvykle bývá spíš civilní, žádné kostýmy nebo transparenty...
Hudba, kterou hrajeme, vychází z kořenů osmdesátých let, nebo řekněme od sedmdesátých do devadesátých let, ale není to rozhodně jen stylizace a trend, jako u těch Coldplay, kteří navíc dělají podbízivý pop. My jsme ale vždycky byli spíš ta "špína a bordel" a proto jsme ten pódiový cirkus nikdy moc nedělali. A i když teď budeme, tak to chceme prostě udělat tak, aby to bylo stále v kontextu toho, jak vidíme naši hudbu a vyjádření. Takže i když obaly desek a fotky chceme mít krásné, hrajeme si s tím, a záleží nám na tom, tak si prostě nedokážu představit, že bychom měli nějakou ohromnou světelnou produkci nebo tak něco. Naštěstí máme na to svého člověka, který nás svítí už několik let a pomůže nám s tím. Dojde i na nějakou pyrotechniku a další překvapení. Ale pořád to bude jen organizovaný bordel.
Takže žádný balet nebo lasery?
To určitě ne, ale co chceme, je vyprávět. Playlist, který hrajeme teď, je v podstatě složený převážně z nové desky Deaf to the Call, ale tady zazní i nějaké písničky z dalších alb, protože vyjádření tohoto koncertu by mělo připomenout, že Praha je sice velké město v rámci České republiky, ale v rámci světových metropolí je jen malá. A téma našeho koncertu je tak "velké maloměsto", což bylo i téma desky Hometown Zombies, a projekce by měly vyprávět obsah písniček. Celé by to mělo představovat vize, které jsou podtržené právě tím obrazem.
Budete se na celé akci podílet i nějak víc, nebo to pro vás končí a padá s Vaším koncertem? Budete třeba nějak participovat na workshopech?
Protože jsme takoví lemplové, jací jsme, tak nám zabralo veškerou energii vůbec realizovat ten koncert. Ale určitě tam chceme pozvat co nejvíc lidí, podporujeme tu akci, baví nás to, ale asi nejsme sami schopni tomu dát víc, protože už tohle je pro nás dost vyčerpávající.
Jako kapela jste poměrně dost aktivní, loni jste vydali koncertní desku a letos další řadovku. Řešíte nějak i současné distribuční technologie a vývoj hudebního průmyslu, kdy už si třeba dneska nejvíc mladí posluchači stahují jednotlivé písničky a formát alba zvolna umírá?
Máme v kapele takový oblíbený fór - protože česká scéna je dost malá a všichni se tady navzájem znají a neustále potkávají - a to je ironická otázka: "Tak co nová deska, kolik jste toho prodali?" My zkrátka to, co děláme, děláme s nadšením, milujeme to a máme určitou fanouškovskou základnu, kterou to zajímá, a která se na nové nahrávky těší, rozebírá je, analyzuje a poslouchá. Ale my sami prostě jen přijímáme reakce, kladné i záporné, a nemáme nějaké velké naivní představy o tom, že se to nějak změní s nějakou technologií. Na druhou stranu poslední deska pro nás představovala velký krok od té předchozí. Dokázali jsme sehnat 400 tisíc, dokázali jsme oslovit zahraničního producenta, který pracoval s kapelami, které milujeme, a i když jsou na tu desku různé reakce, my jsme z ní nadšení, protože je špinavá, je temná a baví nás. Samotný průběh nahrávání byl pro nás obrovský, intenzivní zážitek, jaký nikdo z nás do té doby v životě neměl. Byla to obrovská škola. Takže my neřešíme prodeje, pro nás je to celé spíš o tomhle. O tom, jak se říká, že sama cesta je cíl. Pro nás není cíl Glastonbury ani milión prodaných desek, ale ty emoce, nálady, že se to stále vyvíjí. A podařilo se nám rozhodně udělat desku, která je naším pohledem lepší a jiná než ta předchozí, která je zase lepší a jiná než ta první. Což je taky to, o co jde: aby to prostě mělo nějaký vývoj.
Takže spolupráce s producentem Martinem "Youthem" Gloverem splnila všechna vaše očekávání?
Stoprocentně. Nechtěli jsme udělat stejnou desku, chtěli jsme udělat úplně něco jiného, ale zároveň jsme se i chtěli naučit, jak se točí desky ve světě. A byla to hrozná škola, a zároveň skvělý profesionální přístup, ať už Youthe nebo jeho pravé ruky Michaela Randalla, což je výborný zvukař z Londýna, sound inženýr, který vlastně stojí za sedmdesáti procenty práce na té desce. Chtěli jsme nezapomenutelný zážitek, a ten jsme taky dostali. A chtěli jsme, aby se nám otevřely dveře někam dál, což se vlastně taky stalo, protože na základě té desky nás oslovila jedna britská agentura, která nám zařídila koncert v Londýně. Samozřejmě, mohli jsme očekávat i to, že najednou nastane hrozný boom a budeme mít tisíce lidí na koncertech; to jsme ale neočekávali, takže zklamaní z toho nejsme.
Prý vás Youth ve studiu dost trápil...
Museli jsme s ním fakt makat, protože nás to stálo hodně peněz, a zároveň s Dušanem Neuwerthem, se kterým jsme dělali dříve, se vždy dalo nějak domluvit, že se třeba něco udělá příště, posune o měsíc, zatímco Youth nám prostě řekl, že má sedm dní, a jindy že nemůže. A my věděli, že když to nestihneme, tak to prostě nebude.
Jak nahrávání s ním probíhalo?
Ráno, když přišel do studia, sednul si na svoje křeslo, a řekl: "Tak chlapi, dneska uděláme dvě skladby. A začínáme teď." A když někdo něco zahrál a jemu se to nelíbilo, tak na něj vybafl: "You´re fucking pussy? Do it again!" (Jsi snad nějaká zatracená pí.a? Koukej to nahrát znova!). Prostě se s námi vůbec nemazlil, seděl tam v tom svém křesle, hrál na iPhonu nějaké hry a zároveň byl tak nějak stále ve vesmíru té desky. Bál jsem se ho. Vůbec jsem neměl strach o zvuk té desky, protože už první nahrávky zněly strašně dobře, ale všichni jsme měli obavy, co z toho vyleze za písničky, protože jeho kapela Killing Joke poslední dobou hraje dost ztřeštěné gotické psycho.
Měl nějaké postupy, které vás překvapily?
Byl jak šaman. Když jsme třeba nahrávali úvodní písničku, která se jmenuje All the Morning In the World, přišel do nahrávací místnosti, všechny nás objal, včetně kameramana, co tam točil, včetně zvukaře, a včetně našeho technika a řekl: "Tak teď zavřete oči." A deset minut měl takovou pseudomodlitbu: ať je s námi energie, ať je s námi inspirace, ať je s námi všechna láska světa... Trvalo to deset minut, my se první minutu smáli, ale pak jsme už nevěděli, co se děje, a nějak se do toho ponořili. Pak odešel a nahráli jsme ten song napoprvé. A vlastně už sedmdesát procent jsme nahráli na poprvé, a je to tak na té desce. Byli jsme s ním úplně jak na drogách, i když jsme byli po celou dobu absolutně střízliví. A pak když to skončilo, tak jsem měl takový ten post-táborový syndrom, kdy přijedeš z letního tábora, najednou jsi zase zpátky v realitě, a jen těžko se s tím vyrovnáváš. Takže Youth nám rozhodně přinesl všechno, co jsme mohli chtít.
Koncert v Akropoli bude v Praze váš letošní poslední?
My skoro každý rok pořádáme Vánoční koncerty, které jsou buď akustické nebo poloakustické, takže budeme mít ještě koncert myslím kolem dvacátého prosince v Malostranské Besedě, kde zvažujeme, že uděláme retroset a zahrajeme celou první desku. Ještě pořád nevíme, protože je to dost krátká doba od nové desky, ale proč to neudělat, když to má být zvláštní večírek. Ale rozhodně ten největší hlavní podzimní koncert v Praze je právě tady ten v Akropoli.
