Kouzelníci Tindersticks ve čtvrtek 16. září opět navštívili Prahu. A svou formu z výborného posledního alba Falling Down A Mountain potvrdili beze zbytku. Na podiu rozehráli magickou show, mnohé uhranuli, jiné zhypnotizovali a možná i někoho přeřízli na dvě poloviny. A i když s novinkami šetřili, na letitá osvědčená čísla samozřejmě nezapomněli.
Koncert vyhlášených melancholiků byl jen pár dní před svým konáním přesunut z plánovaného Střeleckého ostrova do stále rekonstruovaného klubu Roxy. I přes řadu nedodělků tak návštěvníky uvítala značně pozměněná podoba klubu, a vzhledem k letošnímu vývoji počasí, kdy srpen přeskočil rovnýma nohama do listopadu, zřejmě nikdo nelitoval.
Tindersticks sice mají Prahu rádi, ale v úvodu večera to vypadalo, že Praha už přestala mít ráda Tindersticks. Domácí Please the Trees totiž v úvodu sledovalo jen pár desítek zvolna se scházejících párů očí, což byla rozhodně škoda, protože stále lepší kvarteto, které brzo bude moci aspirovat na nejvousatější domácí kapelu, zahrálo i na svůj standard skvěle a spolu s výborným zvukem jasně dokázalo, že zařadit je právě před posmutnělé Brity, se kterými má náladou svých písní nemálo společného, byl výtečný nápad.
Ti, kvůli kterým většina přišla - a že se po rozpačitém úvodu klub zaplnil celkem slušně - sice oficiálně mají tři členy, které doplňuje sestava hostů, ale na podiu se objevili hned v sedmi. Místy tak v sestavě figurovaly i tři kytary, v případě potřeby nechybělo cello, dechy, druhé klávesy nebo xylofon.
I přes početné nástrojové obsazení skupina zůstává věrná svému až minimalisticky vyklidněnému zvuku, a i když z nahrávky samozřejmě často působí lépe ojedinělé rychlejší skladby, právě v intimní atmosféře klubu krásně vyznívají naopak ty úplně nejkomornější, s až lékárnickým dávkováním retrozvuků, s geniálně posmutnělou náladou. Novější skladby byly spíš v menšině, ale přesto jsou současní Tindersticks po mnoha letech stagnace zas jak pokropení živou vodou.
Důmyslný a citlivý mix, chvílemi nabývající až folkových rozměrů, aby o pár chvil později zabrousil do lo-fi alternativních poloh, se nevyhýbal vlivům country, soulu nebo noblesních šansonových poloh, tak známých od Leonarda Cohena, a ve chvíli, kdy kapela vytáhla některý z hitů typu Marbles nebo City Sikness, nadšení neznalo mezí.
Parta okolo stále charismatického zpěváka Stuarta Staplese sice pódiově ani tentokrát nepůsobila akčně ani co by se za nehet vlezlo, a v duchu zadumanosti hudby měl každý z členů své statické místo, ale přesto bylo vidět, že i jednotlivé hudebníky samotné hraní nebývale strhlo a užívají si i letité skladby s nadšením kapely, která je teprve na začátku své dráhy.
Bylo by celkem pracné spočítat, po kolikáté se dnes po celé Evropě rozesetá kapela už k nám vlastně vrátila. Ale pokud by i další zastávky měly být v podobném duchu, stojí to za to je navštěvovat znovu a znovu. Protože podobně krásné a citlivé hudbě s velkým „h" má smysl věnovat zájem nesrovnatelně více, než různým sezónním výstřelkům a momentálními trendy vyhnaným výhonkům, které už obvykle po druhé desce nevědí co se sebou a po té třetí nezajímají ani své někdejší příznivce.
