Písničkář Tomáš Klus vydal na sklonku září nové album, které se velmi rychle vyhouplo mezi nejprodávanější domácí nahrávky. V pondělí 17. 10. k němu startuje v pražském Švandově divadle Divadelní túra 2011.
Kde se vzal Racek v názvu?
Ta deska je vlastně tak ze čtvrtiny koncepční, čtyři písně jsou věnované stejnojmenné hře Antona Pavloviče Čechova. Bylo to absolventské představení v Disku, já jsem v něm hrál roli Trigorina a celé mě to poměrně dost poznamenalo. V té hře je období dvou let, kde Čechov nechal na divácích, aby si domysleli, co všechno se během nich mohlo stát. A já jsem měl tu drzost a napsal jsem čtyři dopisy těch hlavních postav, které si mezi sebou vyměňují pocity z odloučení, nenávisti a dalších pohnutek.
Jste dalším, kterému se prolíná profese herce a písničkáře. Což je věc, která je dnes stále častější, protože zpěváků, kteří se zároveň věnují více uměleckým oborům – ať už je to herectví jako u Jiřího Macháčka a Richarda Krajča či například výtvarnictví u Milana Caise – jako by přibývalo. Jak řešíte dilema, co je důležitější?
Pro mě to jsou dvě téměř stejně staré sestry a já jsem ta matka, která rozhodně nechce být v pozici, kdy by jednu či druhou sestru zvýhodňovala. Bez jednoho či druhého bych si asi nevěděl rady, navíc jedno je pro mne oddechem od druhého. V momentě, kdy mám sám sebe dost, můžu jít do divadla a být někým úplně jiným, a to naprosto beztrestně. Nemám pocit, že by jedním trpělo druhé, spíš naopak myslím, že jedno je přínosem druhému. Divadlo je myslím z toho mého koncertního vystupování hodně cítit a naopak.
Souvisí s tím to, že turné k desce bude probíhat v divadelních sálech?
Vlastně ani ne. I kdyby to nebylo inspirováno dramatem, tak mám to prostředí rád a trochu mi to hraní ulehčuje. Divadlo má totiž už samo o sobě svoji atmosféru a úkolem interpreta v něm vystupujícího je jen se naučit s ní nakládat. Zatímco když hraju někde v kulturáku, tak tomu tak není, tam ta atmosféra chybí. Divadlo je navíc pro mě z kapacitních důvodu ta nejpřijatelnější hranice. Těch 500, 600 lidí, kteří se tam obvykle vejdou, je pro mě maximum, abych nebyl rozmrzelý, že bych někoho ošidil. Když by jich bylo víc, tak bych měl strach, že každý nedostane to, co by dostat měl.
A co letní festivaly, kde bývají tisíce?
To je zase jiná kategorie. Je to tam "rychlý", je tam málo času, ale zároveň je tam často situace, kdy člověk přijede k už připravenému publiku, které se prostě přijelo bavit. A buď si tu zábavu v mém vystoupení najdou, nebo půjdou třeba ke stánku. Ale nezáleží to jen na mně – důležitá je i třeba kapela přede mnou a kapela po mně. Navíc je tam krátký set, takže se hrají jen osvědčené skladby. Ty, u kterých mám vyzkoušeno, že zaujmou.
Stalo se vám někdy, že právě tyto okolnosti nezafungovaly? Že vás třeba pořadatelé nasadili mezi dvě metalové kapely?
To naopak velmi funguje. Zní to bizarně. Pamatuji si to ještě z dob, kdy jsem jezdil na podobné akce jako divák. Nejdřív hrála nějaká hlasitá kapela a pak nastoupil pan Schmitzer – a měl všechny na lopatě. Zároveň člověk dostane odpočinek, zbystří a je připraven si užít kapelu potom. Vzpomínám na festival Kamínka, kde kromě mě hrál Arakain a Citron. Hráli jsme s Jirkou předposlední a říkali jsme si, jestli nebude lepší si vzít pláštěnky, že budou lítat piva. A najednou ty lidi byli s námi a byl to jeden z nejlepších koncertů vůbec. Hrozně příjemná atmosféra.
Nové album je už třetí, předpokládám, že tak nejde o písničky nastřádané do šuplíku, jako tomu bývá u debutů. Jak ty skladby vznikaly?
Do šuplíku nepíšu nikdy. Já bych třeba nemohl dát na desku písničku, která vznikla před pěti lety. Byla by to lež, už bych to nebyl já, protože se měním, nebyl by to už ten pocit. Vždy mám pocit, že ta deska musí být aktuální výpovědí, o mně, tady a teď. To, že pak na koncertech hraji i staré písničky, to už je něco jiného. Ale deska, to je současný pohled. Svět, který právě vnímám tady těma očima. Třeba druhá písnička je sice stará melodie, ale musel jsem k ní napsat nový text, protože ten starší už prostě nefungoval. Ale ta melodie byla taková juchavá a bylo mi jí líto ji jen tak zahodit. Navíc se nám tam hodila, protože ta deska vypadala, že bude dost temná. Proto jsme tam dali i těch několik prostřihů pro odlehčení a někomu vůbec nepřijdou vtipné, i když nám s Jirkou ano.
Skoro se až zdá, že si v těch zlomech libujete...
My i na koncertě vždycky chceme, aby tam byl mix emocí. Řadíme písničky tak, že vždy po smutné nebo láskyplné dáme něco, co to shodí. Protože dlouhé kolektivní truchlení je vždy průšvih.
Souvisí s tím i to, že spousta lidí vlastně neví, kam si vás má zařadit? Cítíte se víc "pop", nebo "folk"?
Já nesnáším škatulky. A nerozumím tomu, proč je někdo potřebuje. Proto už také ani neříkám, že hraju to a to, že třeba dělám folk, protože se mi to vždy vrátilo jako bumerang. Dělám hudbu. Nebo možná to pro někoho ani není hudba, ale baví mě dělat písničky a už to beru jako osobní formu protestu, nenechat se někam nacpat. Vždy mě iritovalo, když mě někdo označil, že jsem "jako někdo". Jako Kryl, jako Nohavica... Což bych já nikdy o sobě neřekl a hrozně mě to štve. Pak vznikají žabomyší spory mezi žánry. Úplně nesmyslné.
A za to může "škatulkování"?
Folk se dnes uzavírá sám do sebe, snaží se jakoby chránit před vlivy z venku. Sám sebe požírá tím, jak lpí na tradici. A folkaři se mnou mají problém. Vím to. Jsem pro ně "popař", takový Sagvan Tofi s kytarou...
Není to jen přirozená reakce na to, co děláte? Písničkářství tu vždy znamenalo i určitý postoj, třeba i vůči spotřebním formám kultury, zatímco vy jste přijal nabídku moderovat Ceny Anděl.
A proč bych to neudělal?
Protože se tím vědomě řadíte do určité skupiny lidí...
Do jaké skupiny?
Do skupiny těch, pro které je marketing přirozenou součástí jejich tvorby.
Já jsem bral Anděly jako možnost nahlédnout do zákulisí toho všeho. Často se hovoří se o podivných praktikách, o mafiánech... Říkal jsem si "Děkuju, bože, že mám šanci se tam podívat, abych viděl, jak to doopravdy je." Ne jako host, ale někdo, kdo má možnost do toho fungování nahlédnout zblízka. Navíc jsem se dostal do pozice, kdy jsem ten výsledek mohl ovlivnit, což bylo výborné, protože strašně nesnáším lidi, kteří něco kritizují, ale nic pro to neudělají. Což je mimochodem rys naší národní povahy. My vždycky víme, co je špatně, ale je strašně málo lidí, kteří opravdu něco dělají pro to, aby to bylo jinak.
A když jste měl tedy možnost tam nahlédnout, co z toho pro vás vyplynulo?
Pomohlo mi to. Rodí se mi v hlavě určitý plán, který pramení z toho, že asi vím, co tam je špatně. A až ho budu schopen zformulovat tak, aby to bylo srozumitelné, tak s tím půjdu ven. Už teď si ale myslím, že nejdůležitější je to, aby se naučily dialogu dvě skupiny lidí: ti co to dělají, a ti odvážní, kteří to nejen umí kritizovat, ale i znají cestu z toho ven. Pak se můžeme dočkat toho, že i u nás budou mít hudební ceny úroveň takovou, že pro nikoho nebude ostudou takovou cenu přijmout.
Je otázka, jestli ale ještě bude co oceňovat. Žijeme době, kdy formát hudebního alba pomalu mizí.
Je hrozné, jak je to rychlé. Ale na druhou stranu ta digitální doba otevřela spoustu nových šancí a přinesla příležitost i lidem, kteří by se k ní jinak nedostali.
Vy nicméně patříte k lidem, jejichž nahrávky se stále hodně prodávají. Máte sám jasno, koho byste svou novou deskou nebo prostě svými písničkami chtěl oslovit?
Kohokoliv, komu se líbí. Já nemám něco jako "cílovou skupinu". Mě i baví sledovat, kdo všechno přišel – jedna věc je, že to je zcela vícegenerační, třeba babičky s vnoučaty. Nebo manžel s manželkou a děti. Ta druhá je třeba to, že tam přijdou mladí lidé oblečení v módním stylu "emo", ale zároveň i například slečny v batikovaných tričkách a s korálky. Přijde mi to jako manifest: "Zbavili jsme se rozdílů, pojďme se bavit." Chci zachovat to "normálno", ne mít jen skalní fanoušky, kteří ale jsou na internetu smutní, protože se jim ostatní smějou, že poslouchají "toho Kluse". Mně třeba přijde hrozná hudba Michala Davida, ale připadalo by mi úplně úchylné, že bych se někomu smál, že ho poslouchá.
V čem je podle vás hrozná?
Pro mě je Michal David ukázkový symbol socialismu. A to ne jeden z mnoha, ale symbol par excellence. Mám velký respekt k jeho umu a nadání napsat píseň tak, aby si ji člověk pamatoval, protože on opravdu je – i když nemám to slovo rád – hitmaker. Ale je to pro mě symbol něčeho, co pro mě není přitažlivé. Nedokážu si toho vážit, ale neodsuzuji ho za to, dělá jen svoji práci. Vidím Michala Davida a slyším Poupata. Je to symbol té doby, proti které mnozí bojovali. A to, že ho poslouchá i dnes tolik lidí, si vysvětluji jen tím, že pro ně znamená vzpomínku na mládí.
Teď tedy vyrazíte na turné s deskou, která už je ale pro vás vlastně uzavřenou kapitolou. Jaký k ní máte, už vlastně s odstupem, vztah?
Já jsem se přistihl, že ne při vydání, ale už v momentě, kdy tu desku dotočím, začínám uvažovat o té další. A ten "měsíc bezčasí", kdy je deska dotočená, ale ještě není u lidí, je jen logickým pokračováním toho pocitu. Já jsem ji už vlastně dlouho neslyšel, protože jsem ji předtím poslouchal tolik, že už mi úplně chyběl odstup, nebyl jsem soudný. Takže vlastně ani nevím, jak odpovědět, když se mě někdo zeptá, jestli bych tam například něco měl potřebu udělat jinak. Doufám jen, že tam je ten posun, který tam každý chce mít.
