Jako vždy v půli srpna, začal i letos 14. srpna festival v Trutnově. Zaznamenal řadu spíš nenápadných změn, přivezl hvězdy pro pamětníky i pár mladších a opět už svou první polovinou dokázal, proč má stále na domácí festivalové mapě své místo jisté. A proč se sem sjíždějí utrácet své úspory namísto za dovolenou i tisíce těch, které by jinak tohle podkrkonošské městečko asi vůbec nezajímalo.
To zásadní zůstává v areálu Na Bojišti stále na svém místě. Toho, že festival změnil od loňska název, si mnozí ani nevšimli, spíše zvědavě brouzdali areálem, které stánky jsou jinde než loni, co přibylo v nabídce dobrot nového, a co naopak chybí. Ačkoli jde o změnu nenápadnou a velmi pozvolnou, od počátku se letos ukazuje, že festival má tendenci pozvolna se proměňovat a přibližovat současnosti.
Děje se tak nejen v nenápadných detailech, kdy v občerstvení domácí burgery a turecké kebaby nenásilně vytlačují dříve rozšířené asijské nudle nebo langoše, ale i tak, že od minula i přibylo vegetariánských stánků, hned na několika místech se objevily čerstvé freshe z ovoce a zeleniny, a dokonce došlo i na nekuřáckou hospodu.
Proměny servisu odrážejí i proměnu publika. Pozvolna se snižuje počet tradičních undergroundových mániček a vesnických metalistů v "džískách", a naopak přibývá úplně civilně oblečených párů, které se vyhýbají bahnitým loužím (zatímco v minulých letech se vždy našli nějací opilci bavící se v jejich středu) a namísto alkoholu se věnují hlavně muzice.
Ale přesto si festival pořád z minula zachovává přátelskou, skoro domácí atmosféru, kdy scény od sebe nejsou vzdáleny kilometry, vždy se s někým známým i neznámým můžete dát do řeči, zhruba tutéž plochu co občerstvení zabírají stále stánky ekologických i jinak aktivistických organizací, a především až tvrdohlavě se zachovává hudební pestrost, a nutí tak posluchače k toleranci k ostatním žánrům, které se tu občas střídají zuřivým tempem. Spolu s nenásilnou a dobře fungující organizací se tím festival výrazně odlišuje od mnohých kolegů.
Letošní ročník po tradiční bohoslužbě zahájili Visací zámek. Jejich traktor nepřivezl nic překvapivě nového, ale na naladění do festivalového módu posloužili přijíždějícím návštěvníkům víc než dobře. Že jich spousta s příjezdem nečeká až na víkend, dokazoval příjemně zaplněný undergroundový stan (alias třetí scéna), kde zahajovali třebíčtí Fru Fru. Se zaskakujícím kytaristou (ten obvyklý se zraněnou rukou obsluhoval steelkytaru) předvedli, že jejich současnost, sázející více než na dřívější rytmické a zvukové eskapády na přirozenou písničkovost, prostě funguje.
Hlavně pro pamětníky zahrál i Michal Prokop. Skvěle sehraný Framus Five servíroval už klasické hity - nic nebylo ponecháno náhodě a zahajovalo se s Kolejí Yesterday -, ale i novější, méně známou, avšak neméně vyrovnanou tvorbu. Ti, kteří se naladili do jeho módu, mohli pak pokračovat ve stanu na sérii hned několika bluesových kapel.
Tak jako loni přijeli pozdravit festival herci Pierre Brice a Marie Versini, kteří poznamenali dětství mnohého z návštěvníků jako Vinnetou a Nšo-či, letos byl hostem americký herec Elijah Wood, proslavený rolí hobita Froda. Jestli z překladu pochopil, jak vzácný dar dostal v podobě samizdatových přepisů knihy Pán prstenů, která tu jako mnohé jiné vyšla oficiálně poprvé až po roce 1989, neboť předtím byla její fantazie ideologicky nežádoucí, zůstalo nezodpovězenou otázkou. Samotný mladý herec, který v noci ve stanu vystoupil i v roli DJe, vypadal každopádně spíš lehce vyplašeně z ohromného ohlasu, kterého se mu dostalo.
První zahraniční kapelou byli ve čtvrtek Triggerfinger z Belgie. Jejich tradiční rock však bohužel postrádal energii a ve výsledku působil jen jako výplň. To taneční Crystal Fighters zaujali nejen extravagantními kostýmy, ale rozhýbali v pozdní hodinu všechny, kteří o to stáli.
Mohutně se tančilo i na Wooden Wisdom s DJem Fitzem alias již zmíněným Elijahem Woodem. Ještě předtím ovšem došlo na asi nejlepší čtvrteční vystoupení vůbec - na až šamansky rituální set Please The Trees. Magické melodie, do až drásava vygradované skladby, vynikající hlukové stěny i zamyšlené country-melancholie - to vše v tom bylo. Spolu s démonickými světly rozhodně zásadní událost.
V pátek festival spustil na všech scénách a ukázal, jak širokou má náruč. Zatímco na hlavní se v podvečer postupně představovaly spíše mainstreamovější soubory - úspěch měli jak Mňága a Žďorp, tak i v dobré formě se nacházející a oproti studiovým nahrávkám až nezvykle rockově znějící Mig 21 - na druhé scéně pop UDG střídal výtečné vystoupení Kurtizán z 25. avenue, kteří v inovované sestavě, s novým zpěvákem, konečně znovu nalezli svou načas ztracenou tvrdost i energii.
Podobně energičtí, ale zároveň i mnohem vtipnější a sarkastičtější byli ve stanu brněnští antiklerikálové Insania, kteří tvrdost střídají s až stadionovými melodickými hymnami a prakticky ani na chvíli nepřestanou rýpat do křesťanských pokrytectví. Což bylo o to pikantnější, že jejich vynikající set následoval chvíli po besedě s knězem Václavem Malým.
První letos pozvanou hvězdou z časů minulých byl Petr Spálený za doprovodu Apollobeatu. Nic neponechal náhodě a od začátku sázel jeden svůj evergreen za druhým. Navzdory jejich sladkým melodiím překvapila svěží a perfektně šlapající kapela, kde ačkoli od pohledu figurují dřívější ročníky narození, rozhodně absentuje i jen sebemenší náznak únavy. A jestliže před pár lety jedinou chybou jinak výborného vystoupení Marty Kubišové byla její až příliš konzervativně a unaveně znějící kapela, tady šlo o opak - muzikanti svou lehkostí a energií strhávali k lepšímu výkonu i samotného frontmana.
Jednoznačně nepovedeným nápadem a dramaturgickou chybou těžkého kalibru bylo letošní zařazení Sta zvířat na druhou scénu. Hrozen zájemců se rozléval daleko mimo vytýčenou plochu a jasně dokázal, že pro popularitu rozverného orchestru je jiná než hlavní scéna dnes už malá. Kapela se tím ale nenechala rozladit a předvedla standardně dobrý výkon. Podobně jako výborně namazaný stroj Garage s Tonym Ducháčkem, který dav rozhoupal poté.
Asi největším pátečním zklamáním byli blackmetaloví Cradle of Filth. Zatímco v zákulisí se mnozí se strašidelně nalíčenými muzikanti rádi vyfotili - a nutno dodat, že členové kapely se tomu ani v nejmenším nebránili a řadě návštěvníků ochotně vyhověli -, na pódiu jako by jim chyběla energie. Skvělý bubeník sice vše hnal kupředu, ale celkové vyznění bylo nemastné, neslané. Ani příliš tvrdé, ani příliš divoké, už vůbec ne strašidelně temné. Odrazilo se to i na rozpačité reakci publika, kde se až na dvě tři hrozící řady pod pódiem zvědavost postupně měnila ve znuděné pohledy. A frontmanovo až příliš časté vřískání vysokou fistulí mnohé i donutilo odejít.
Velký úspěch naopak slavil další žánrový přemet - návrat swingového orchestru Melody Makers v čele s Ondřejem Havelkou. Nejen hudebně dokonalé, s výtečnou stylizací i atmosférou, ale i díky zpěvákovým komentářům vtipné a zábavné. Svým způsobem jako by šlo o ideální nácvik na závěr večera, který na hlavní scéně obstarali Monkey Business. Tentokrát mimochodem v krojích socialistických pionýrů - jen Matěj s Tonyou byli za jakési skauty.
Těm, kteří, už měli popu a žánrových přeskoků plné zuby, mohl posloužit stan, kde trojice Bratři Orffové, Republic of Two a Kazety předvedla nepoměrně mladší hudbu, než která bývávala na tomhle festivalu zvykem, a potvrdila jeho žánrovou otevřenost. Obzvlášť Kazety čili Ventolin a Johana si svůj blok neskutečně užily - a zaplněný stan s nimi. Výtečná atmosféra, skvělý zvuk, dunící beaty i suše zkratkovité texty a nakažlivá energie, která dříve či později rozhýbe i ty střízlivé.
Páteční finále opanovala world music. Zatímco na druhé scéně řádili ve svém rytmickém
živlu Čankišou, ve stanu pak argentinští Captain Tifus divoce sypali do publika cikánské melodie, ska i latinské tance. A nad ránem nemohla chybět ani už tradiční akvizice festivalu, britský DJ Scratchy. Hrát se jako vždy ale bude až do nedělní noci.