Výrazní písničkáři současnosti, jako jsou Andrew Bird nebo Justin Vernon (aka Bon Iver), nám svou hudbou poskytují možnost úniku, a zároveň se sami sebezáchovně ukrývají před dotěrným světem ve srubech, chatách a na obtížně dostupných místech. Nové opusy obou zmíněných autorů se díky tomu přes svůj půvab ocitají na hraně mírně odtažité samomluvy.
Noblesní americký písničkář a multiinstrumentalista Andrew Bird se do sebe na novém albu pohroužil natolik, až okolní svět přestal existovat. V jeho hudebním vesmíru se od poslední nahrávky Armchair Apocrypha nic nezměnilo, jen je snad ještě hermetičtější než obvykle. Znalci jeho písní si tu budou připadat jako v romantickém srubu, který důvěrně znají ze schůzek z minula, ale jehož vchod pomalu obrůstá trávou. A ti, kdo s Birdem ještě neměli tu čest, poznají, co je to sofistikované lyrické písničkářství pro moderní sociopaty.
Nóbl veršotepec
Milovník vážné hudby a irských lidovek rozesel po desce všechny své emblémy: melancholické pohvizdování, houslová pizzicata a mezihry, povznášející smutné melodie, časté harmonické změny i podivné slovní hříčky v textech. Na Noble Beast se ale místy pokusil prolnout indie-rocková východiska s trochu experimentálnější "komořinou", tak typickou pro jeho rané opusy. Noty jsou tu navíc stejně důležité jako zvuk - Bird se na Nóbl bestii projevuje jako velmi schopný producent.
Unikavá struktura většiny skladeb koresponduje s mírně nanicovatým veršotepectvím (slova se tu vybírají víc podle své zvukomalebnosti než smyslu), které nicméně nijak nenarušuje křehkou emoci, jež pozvolna vytane z opakovaného poslechu. Jenže zatímco některé Birdovy kousky si člověk vždycky rád připomene (úvodní nostalgický hymnus Oh No), u nemálo dalších se dostavuje pocit jízdy v uspávacím voze, v němž nás chce elegantní útěkář a solitér držet až na konečnou. Co ale chtít od ptáka víc, než aby si prozpěvoval tak, jak mu zobák narost.
Soukromá krevní banka
Něco podobného se dá říci také o pozoruhodném folkovém písničkáři Justinu Vernonovi, který se momentálně skrývá pod pseudonymem Bon Iver. Čtyřpísňová kolekce Blood Bank, nahraná za poslední dva roky na různých místech (byty, cesty, studia i lovecké chaty), je vítaným přídavkem k loňskému úspěšnému debutu For Emma, Forever Ago, natočeném v lo-fi podmínkách během tříměsíčního sebezpytného pobytu na horské chatě v zasněženém Wisconsinu.
Další z elitního kroužku nadaných eskapistů, poprvé na albu doprovázený regulérní kapelou, tentokrát zpestřuje své intimní a křehké skladby plné soukromého zoufalství využitím vokodéru a stvrzuje, že jeho popularita není jen důsledkem chytlavé osobní mytologie. Žádná ze čtyř písní sice nemůže soupeřit s vrcholy zmíněné předchozí desky, ale o tom, že Vernon tu jde ve svém nasazení opět až na krev, nemůže být pochyb.
Nejen abychom učinili genderové korektnosti zadost: mezi všemi hudebními útěkáři dneška pro mě vyniká finská psychedelická folkařka Laura Naukkarinen, která se nedávno - po narození syna - rozhodla odstěhovat a tvořit v zapadlém koutu západního Finska, bilingvní venkovské obci Västanfjärd. Už na jaře bychom se měli dočkat debutu její nové skupiny Maailma (Svět). Video a text ZDE
| Deska týdne |
Times New Viking: Stay Awake EP (Matador) Noisové trio z Ohia na svém novém minialbu navazuje na loňský průlomový opus Rip It Off a dotahuje koncepci maximálně syrového punk rockového nátěru ad absurdum: špinavější zvuk, ječivější vokály a zkreslenější kytary najdete na současné alternativní scéně jen stěží (možná na aktuální desce esteticky spřízněných The Hospitals), kratší skladby taktéž. Přesto má všech pět chytrých dynamických miniatur v celkové délce deseti minut velmi promyšlenou a nuancovanou strukturu. Neváhejte, tahle hudba vás udrží v bdělém stavu. A vaše sousedy pravděpodobně také. |
| Propadák týdne |
| White Lies: To Lose My Life (Polydor) Tohle že má být kytarová senzace letošního roku? Nablýskaný indie-rock, z jehož zasmušilosti je cítit pouze kalkul, působí pro svou namistrovanou pompéznost až směšně. Pubertální, okázale temné texty jen potvrzují, že na skutečný soundtrack k období krize si budeme muset ještě počkat. Ukázkový případ nudné kapely bez identity, jejíž ambice jsou podstatně větší nežli její schopnosti. |
