I další den katalánského festivalu nabídl řadu vystoupení kapel, které do Česka zavítají velmi zřídka a nebo tam ještě nehrály vůbec. A vzhledem k začátku víkendu i větší davy návštěvníků.
Je hned několik věcí, kterými se španělský festival liší od většiny českých. Ta základní je, že se sem chodí hlavně za hudbou. Zatímco v česku festivaly často připomínají asijské tržiště, kde vedle nezbytných stánků s pivem a dalšími nápoji, které jsou samozřejmě v teplém počasí nutné, opanují prostor desítky prodejních míst s korálky, oblečením nebo bižuterií, zde naopak prostranství za hlavním vchodem opanovaly trička s hudebními motivy a hudba sama - v duchu současných trendů často vedle cédéček i opět na vinylových deskách.
Další patrný rozdíl je, že ačkoliv se festival koná ve Španělsku - resp. v Katalánsku - místních kapel se tu vyskytuje jen zanedbatelné množství. A ty, které tu hrají, rozhodně nepůsobí vedle zahraničních hvězd jako chudí příbuzní a také rozhodně nehrají v lukrativních časech na velkých scénách. Návštěvníkům se nikdo prostě nesnaží podlézat.
Páteční den nabídl na druhé největší scéně třeba nesmírně zajímavé, a v Česku naprosto neznámé Other Lives. Americká, čtyři roky fungující indie-rocková parta. Křehké, často až folkově startující písničky postupně nabalovaly řadu akustických nástrojů - nechyběl třeba klavír či housle - aby později vygradovaly do energických pasáží. Do vstřícných melodií také často vstupovaly prvky vážné hudby, aniž by to působilo jakkoliv anachronicky. Rozhodně výtečný tip.
Mnohem komornější a folkovější byli i Siskiyou, kteří neváhali použít i banjo. Zároveň ale také měli mnohem víc hluchých pasáží. To I Break Horses od počátku vsadili na nosné klávesové plochy a agresivní bicí a místo zasněnosti nabídli pod ledovou krustou podmanivé, až filmové melodie.
Rufus Wainwright se se svým bandem chystá i k nám na Colours of Ostrava a spoustu lidí jistě nadchne svými sladkobolnými melodiemi - já však asi pro něj nejsem ta správná cílová skupina a dal jsem tak po asi dvaceti minutách raději šanci početným Girls. Ti sice dav rozeskákali a svými až popovými popěvky rozhoupali, ale žádné frenetické šílenství se v jejich publiku rozhodně neodehrávalo.
Na poslední chvíli bohužel účast stornovali tvrděrockoví matadoři The Melvins. A The War On Drugs mohli být celkem fajn, kdyby je neprovázel nepochopitelně špatný zvuk, což na tomto festivalu byla zřejmě rarita. Takže přesun na bez debaty největší hvězdu pátečního večera, kterou byli The Cure.
Robert Smith a jeho kamarádi přilákali před scénu hlavního sponzora San Miguel nejen víc lidí než Franz Ferdinand o den dříve, ale tolik, že prostor byl zaplněn několik stovek metrů před i po stranách pódia a jen laickým odhadem se tu sešlo na jednom místě tak přinejmenším třicet tisíc lidí, ale spíš mnohem víc. Vsadili od počátku na osvědčené klasiky, a už jako druhá zazněla Pictures of You. Nová posila, bývalý kytarista Davida Bowieho Reeves Gabrels, navíc do výrazně mladší sestavy než je on, dobře zapadl.
Hity převažovaly i ve zbytku bloku a publikum si to náležitě užívalo. Podle lidí, kteří si oblékli tričko s logem kapely, mají zde The Cure opravdu hodně fanoušků a The Cure také nakonec hráli mnohem déle než hodinu, což rozhodně není na Primaveře standard. Konec byl v klasickém duchu - nechyběly pochopitelně letité A Forest a Lullaby.
Do těch už ovšem na dvou dalších scénách spustil zároveň dvojitý masakr - i když každý dost jiný. Napalm Death jsem dal asi jen pět minut, ale i tak šlo o porci srovnatelnou jinde s celým blokem. Co do hlasitosti si s nimi nezadali elektro-popoví Sleigh Bells (jen muzikanti asi vytuší o čem je řeč, když řeknu, že každý z kytaristů měl za sebou hradbu z šesti! Marshallů), ale přece jen byl jejich set výrazně zábavnější. Zpěvačka Alexis Krauss pak naživo působí jednoznačně přesvědčivěji, než z nahrávek.
Ještě démoničtější byl set znovuoživených Dirty Three. Houslový frontman Warren Ellis, se nechoval o nic umírněněji než v dresu Caveových Grinderman, a obzvláště v počátečních skladbách jejich bloku se odehrávalo na pódiu doslova peklo, kdy všichni tři zúčastnění na sebe vrstvili zběsilé improvizace a v šíleném tempu. Postupem času dostávaly ovšem skladby stále konkrétnější obrysy a došlo i na teskné, táhlé melodie. Po všech směrech silný zážitek.
To letití Codeine se naopak odpichovali od minimalisticky poklidných, zadumaných písniček, aby nakonec stejně skončili u zběsilých gradací. Relax i energetická injekce v jednom. Stejně jakou u Dirty Three mimochodem jejich nepříliš publiku vstřícnou hudbu přesto nadšeně aplaudoval početný dav - u nás by přitom nejspíš na jejich koncert dorazila tak desetina.
Několik zajímavých jmen padlo na oltář únavy a na závěr jsem si naordinoval kus The Drums. Opět jméno u nás známé jen pár nadšencům, ale zde úspěšně manipulující několikatisícový dav. Energická, nijak extra nápaditá, ale funkční a s radostí podaná indie-rocková zábava rozhodně nezklamala, a na čas půldruhé hodiny po půlnoci byla zcela optimální.
