Byl geniálním dítětem, kterému ani ne ve věku teenagera uvedla skladbu BBC. Jeho kvílící viola, monotónní klávesy a dunící baskytara později dotvářely tak typický zvuk legendární kapely Velvet Underground, kterou spoluzakládal. Jako sólista se John Cale rád obklopuje zajímavými osobnostmi. Rocker, multiinstrumentalista a producent, který nikdy nepřestal hudebně hledat, oslaví 9. března pětasedmdesátiny.
Cale je považován za jednoho z nejkreativnějších umělců, zatím poslední desku - M:FANS - vydal loni. Přepracoval vlastně své desítky let staré album Music for a New Society z roku 1982. Na nové nahrávce se odrazila i smrt jeho někdejšího spoluhráče a rivala z "Velvetů" Lou Reeda, deska pak podle kritiků reflektuje proměnu světa.
Když tohoto Velšana, po řadu let však vnímaného už spíše jako Američana, navštívili v průběhu Rockpalastu v roce 1984 novináři, působil jako roztržitý punker, který se dotazoval sám sebe: "John Cale? Kde by tak mohl být?" A začal otvírat šuplíky v celé místnosti a hledat sám sebe. Charakterizoval tak svoji nezařaditelnost do jakékoli škatulky. Cale dokazuje, že nemá problém zkombinovat vážnou hudbu s minimalistickými experimenty i alternativním rockem.
Za oceánem a ještě dál
Jako mladý a nadaný adept absolvoval klavír a violu na londýnské konzervatoři. V roce 1963 získal Cale stipendium a zamířil si to za oceán, aby pokračoval ve studiu u proslulých skladatelů Johna Cage, Terryho Rileyho a La Monte Younga. Rodák z Garnantu, který na svět přišel 9. března 1942, tehdy asi nepředpokládal, že už brzy zakotví jako baskytarista temných a nadčasových "Velvetů" (1965) po boku zpěváka a kytaristy Lou Reeda a ostatních spoluhráčů.
Dekadentní prostředí studia Factory, nad kterým vládl guru pop-artu Andy Warhol, bylo pro kapelu silně inspirativní. Warhol se zhostil produkce i obalu debutového "banánového" alba skupiny a zpěvačky německého původu Nico, majitelky vyhlášeného "záhrobního" kontraaltu, které dnes patří k nejdůležitějším nahrávkám rockové historie vůbec. Cale pak zase na oplátku složil hudbu ke dvěma bláznivým němým Warholovým filmům (Eat/Kiss).
Rozbuška jménem "Cale a Reed"
Brzy se ale ukázalo, že Cale a Reed, dvě protikladné a výrazné osobnosti, se v jedné kapele nesnesou. Caleův odchod byl trpký, padla spousta ostrých slov. Přesto v roce 1990 společně vydali jako poctu zemřelému Warholovi album Songs for Drella. O tři roky později se Cale nechal zlákat k obnovení Velvet Underground a k turné, v rámci něhož památně zavítali i do Prahy. "Byla to blbost, už nikdy nevylezu s Reedem na stejné pódium," řekl později Cale.
Od začátku 70. let minulého století je na sólové dráze. Mezi desky, které vydal, patří křehké Vintage Violence (1970), legendární minimalisticko-rockové Church of Anthrax (1971), Paris 1919 (1973), Helen of Troy (1975) či z pozdější doby Fragments of a Rainy Season (1992), Walking on Locusts (1996), HoboSapiens (2003) nebo Black Acetate (2005). Na svém kontě má Cale i operu Mata Hari, hudbu k baletu o Nico (Dance Music) nebo tvorbu pro film.
Zpívali, co žili
Jméno si udělal také jako producent, například již v roce 1975 pomáhal Patti Smithové s jejím přelomovým debutem s názvem Horses. Spolupracoval s Iggym Popem & The Stooges, Siouxsie and The Banshees, Brianem Enem či Davidem Byrnem.
Cale si prošel bouřlivým drogovým obdobím - ledacos z toho, o čemž "Velveti" zpívali, totiž také poctivě žili. Traduje se, že v redakcích hudebních časopisů se interview s ním přidělovalo víceméně za trest. Je pravdou, že své tvůrčí "já" si Cale žárlivě střeží i dnes, kdy je jeho narkomanská éra minulostí. Z drog ho nakonec údajně dostala jeho tehdy malá dcera Eden. V posledních letech je hudebník znám tím, že nekouří, pije minerálku a dává přednost oblekům.
Člen Řádu britského impéria je v Česku oblíbeným hostem. Koncertoval zde již mnohokrát, buď sám nebo s kapelou. V roce 1994 se Cale stal kmotrem pražského Divadla Archa, pro které s japonským tanečníkem Minem Tanakou vytvořil originální otevírací ceremonii. Před čtyřmi lety hudebník představil v pražském Roxy desku Shifty Adventures in Nookie Wood, v roce 2014 pak Cale v Národním divadle zahrál při příležitosti vyhlášení Cen Paměti národa.
