"Víra tam byla vždycky," říká <span>kapelník Trabandu</span>

Kultura
28. 4. 2010 16:30
Kapelník Jarda Svoboda je zakladatelem, autorem i duší skupiny.
Kapelník Jarda Svoboda je zakladatelem, autorem i duší skupiny.

Kapelník Jarda Svoboda je zakladatelem, autorem i duší skupiny.Pražské nadžánrové kvarteto Traband pokřtí ve čtvrtek 29. dubna v Praze v klubu Futurum svou čerstvou, po patnácti letech existence už celkem sedmou desku Domasa. O ní, i trochu komplikované současnosti nejen ve skupině s TÝDNEM mluvil zpěvák, multiinstrumentalista a skladatel Jarda Svoboda.

S novou deskou jste asi zas spoustu lidí zaskočili. Skoro to vypadá, jako byste cíleně své posluchače zvykali na to, že každé další album bude žánrově jinde. Další komorní nahrávka, jako byl Přítel člověka, už vás nelákala?
- Ty změny nejsou žádný kalkul. Motivací bylo hlavně to, že Janinka prodělala rizikové těhotenství, nemohla hrát, a skoro rok jsme nemohli vystupovat. Takže jsme s bubeníkem Vaškem zbyli sami. Jana se navíc ještě odstěhovala do Krkonoš. Výsledkem bylo, že se nastřádala kupa nových písniček a nastřádala se i energie. Když jsme si chtěli zahrát, zavřeli jsme se s Václavem do zkušebny a najednou to z nás šlo ven. Bigbítově. Rozhodně to nebyl záměr. Pro mě osobně to ale žádná změna není - tu desku chápu v přímé linii za tou předchozí.

Aktuálně je Traband ve čtyřech.Pro mě je zajímavé, že ačkoliv je nová nahrávka "rockovější", přesto zůstalo v nástrojovém obsazení nepříliš běžné harmonium. Proč?
- To je také částečně vynucené. Já ho sice miluji a chci ho ho v kapele udržet, ale částečně je to i pro to, že Jana, když byla těhotná, nesměla troubit. Klávesy se nabízely - mohla sedět, nemusela se namáhat. Ale není to žádná znouzectnost. Máme teď dvě verze - tam kde hrajeme hlavně akusticky ho pořád vozíme, tam kde potřebujeme rychle nazvučit ho máme nasamplované do kláves.

Jiných nástrojů ses ale v minulosti s lehkostí zbavil. Akordeon nebo klarinet přitom bývaly u vás v určitém období přímo charakteristickými nástroji.
- Akordeon je hodně jednostranný. A u klarinetu nemůžu zpívat. Navíc ho daleko lépe nahradila trumpeta. A právě harmonium nejen vystřídalo akordeon, ale nabízí i další možnosti, zvuk na pomezí varhan, neasociuje tolik tu hospodu, hudbu vhodnou jen do putyky.

S novým albem se vždy hovoří - ač je to v malém Česku spíš taková hra - o turné. Jak to budete vůbec řešit, s členkou na mateřské?
- To už jsme vyřešili. Janin manžel jezdí s námi, když hrajeme, tak hlídá. Je to trošku komplikované, krkolomné a prodraží to dopravu, ale zatím to funguje. Ale nejsme v tom výjimeční, takových kapel je spousta. Miminko nás rozhodně neomezuje, to spíš fakt, že Jana bydlí tak daleko a nemůže na každou zkoušku.

ČTĚTE TAKÉ: Traband na nové desce opět popojel

Na fotkách Trabandu vládne matriarchát.Jaký teď vlastně je - po worldmusic letech a komorním období, kdy jste hráli hlavně v malých klubech a čajovnách - typický posluchač Trabandu?
- My jsme kvůli zvuku teď docela dlouho odmítali velké festivaly. Když je k dispozici necelá hodina a z toho skoro půl hodiny se zvučilo harmonium, tak moc času na hraní nezbylo. Teď se tam zase začneme objevovat. Publikum se stále formuje - lidé přicházejí a odcházejí. Nikdy to nebyla úplně snadno definovatelná, jednoznačná  skupina. Když jsme přestali hrát "dechno" a začali hrát ten komorní repertoár, chodily nám i anonymní maily, plné nepříliš lichotivých výrazů, mnozí to nesli těžce. Ale naopak jsme nabrali část příznivců z oblasti folkové scény, a také posluchače zvyklé na poslechově těžší žánry. Navíc deska je vždy ucelená, měla by mít svůj "ksicht", zatímco na koncertech hrajeme vlastně průřez, i staré skladby, jen třeba jinak aranžované.

Pro mě velká změna u nové desky, nakousnutá už s Přítelem člověka, jsou texty. Na prvních čtyřech albech jasně převažují konkrétní příběhy, často zcela bez jinotajů. V současnosti ale spíš jako bys psal podobenství, která dávají možnost různých výkladů. Ve "starém" duchu je snad jen Kalná řeka. Ta "lyrizace" se objevila jak?
- To souvisí s výběrem písniček na alba. V době Kolotoče a Road Movie se mi zdálo, že by text neměl být jen poetická vycpávka, že by měl mít silný a konkrétní příběh. Zajímalo mě vyprávění. Ale v tu samou dobu vznikly i nějaké lyrické skladby, které se prostě nehodily a musely počkat. Pak ale došlo v kapele k všeobecnému zklidnění, s tím co jsme prožívali s rodinami a svými domovy, což se nemohlo neprojevit.

Hraje v tom roli i víra? Ptám se proto, že o Otcových dětech, jako formaci, která předcházela Trabandu se všeobecně hovořilo jako o křesťanské kapele. A v souvislosti s Kolotočem zas nebylo možné přeslechnout inspiraci klezmerem a vůbec sympatie k judaismu.
- Pro mě víra vždy hrála roli a byla důležitá. Je to základní kámen, bod ze kterého na svět nahlížím. U Kolotoče to možná nemuselo být tak patrné, ale pro mě to byl také model starozákonního nazírání a řešení situací. Otázka zločinu a trestu, třeba. Není to pro mě žádný nový impuls, víra tam byla vždy.

A co další hudební aktivity? Pořád se ještě hudbou živíte?
- Ne, teď už zas ne. Je to dobré v tom, že nejsi závislý na těch příjmech a není tak nutné brát všechno, co se nabízí. To bylo to období okolo Road Movie a Hyjé, to jsme jezdili hodně, i do zahraničí. Teď už zas máme svá civilní zaměstnání, jen Jana je na mateřské.

Ještě bez Roberta: zleva Jarda Svoboda, Jana Kaplanová a Vašek Pohl.Nicméně vím, že jste třeba dělali hudbu pro Divadlo na voru, spolupracovali s bratry Formanovými, ty jsi také dělal desku s Michalem Horáčkem...
- Já kdybych chtěl, tak mě muzika uživí pohodlně. Teď například píšu muziku k večerníčku. Ale to už jsem si říkal, že je asi poslední věc, kterou chci dělat pro někoho jiného. Ono to vždycky bylo hlavně pro kamarády, ten večerníček třeba děláme s Honzou Balejem, co natočil úžasný film Jedné noci v jednom městě. Na jednu stranu je to hezká práce, ale na druhou stranu chci už dělat jen to co mě baví, nerozmělňovat se, klidně i za méně peněz. Já bych byl strašně rád, kdyby zanikl ten statut profesionálního muzikanta, nájemného řemeslníka. Přestala by vznikat spousta zbytečné muziky. Třeba ty grantové projekty. Jsem zastánce toho, že když si člověk nedokáže vydělat tím, co nabízí jako muzikant, výtvarník nebo jiný umělec, tak si musí ty peníze vydělat jinak, ne tomu přizpůsobit tu tvorbu. Něco jiného je získat peníze na nějakou kulturní akci. Ale výpověď umělce by měla být vždy od peněz oproštěná. Situace, kdy někdo dostane nějaký grant, za který odjede třeba do Hamburku s tím, že za tři měsíce má odevzdat například román mě děsí. Takže ta situace, která je teď v hudebním průmyslu, mě vlastně těší.

Foto: www.traband.net

Naše nejnovější vydání

TÝDENInstinktSedmičkaINTERVIEWTV BARRANDOVPŘEDPLATNÉ