Vladimír Mišík za doprovodu letitých Etc... vydal po šestileté pauze další studiové album Ztracený podzim. Užívá si na něm stabilizovaný zdravotní stav, přítomnost citlivých a chápajících spoluhráčů i nepotřebu už někomu cokoliv dokazovat. Deska se povedla a rozhodně ve zpěvákově diskografii nebude jen do počtu.
Vladimír Mišík je bezesporu tím starým psem, který se už novým kouskům učit nebude. Ale v konfrontaci s jeho novým albem se nelze i zbavit neodbytného pocitu, že jakákoliv případná změna by sotva byla k lepšímu. Mišík jako zpěvák si své odlišné polohy už dávno našel, s radostí mezi nimi přeskakuje a ve všech je mu evidentně dobře. Nakažlivá euforie novinky se snadno přenese i na posluchače.
ČTĚTE TAKÉ: Jistoty, vydařené vzpomínky a déjà vu
Vlastně tu není nic překvapivého nebo nového, pořád převažuje ona pro Mišíka typická, optimismus i melancholii míchající poloha. Což neznamená, že by se nenašlo místo na něžnost, nebo naopak energicky vzpřímený pohled. Nechybí tu bluesové kořeny (1984), typická rocková balada (Vabank) či charakteristický hutný rock ala Etc... (U nádraží), ale i folková křehkost (Balada), keltské názvuky (Vzduchoplavec), nebo dokonce koketerie s funky, s hostujícími dechy (Vymaž mě z mobilu).
Mnohem zajímavější je záběr textový. Vedle poetických kainarovek, osvědčeného Jiřího Dědečka (S nebem to mám dobrý) a zpěvákových autorských textů, ve kterých nezapře léty vypracovaný pozorovatelský talent, patří k tomu nejlepšímu titulní skladba s použitou básní Emila Boka, která jako by Mišíkovi byla napsána "na tělo", a Gellnerova Balada, která působí až nečekaně aktuálně a atmosférou neodbytně probouzí vzpomínku na zpěvákova kamaráda Ivana Wünsche. Podobný pohled na věc se nezapře u zcela přirozeného splynutí s textem Vlasty Třešňáka (Vabank) a zaskočit může až ironický nihilismus u autorského příspěvku Marka Ebena (Vymaž mě z mobilu).
Jediným stínem může být fakt, že se na albu hned několikrát objeví povědomé momenty, kdy Mišíka dostihla jeho vlastní minulost. Neslyšet ve Smůlu mám motivy ze slavného Slunečného hrobu dost dobře nelze. Reminiscence, nebo nevědomé sebevykrádání? Nejednoznačné nejspíš bude i přijetí luxusněji pojatého digipacku ve formátu DVD: Etc... se na něm po letech vrátili ke spolupráci s Miroslavem Jiránkem a výtvarně tak je lahůdkou. Bohužel výrazně na úkor praktičnosti. Ale vedle opravdu vydařené nahrávky, živelné a spontánní, jde vlastně o detaily.
Vladimír Mišík se na nové desce zkrátka nejen úspěšně vypořádal s pozicí rockového důchodce a svými písněmi dává najevo, že nepotřebuje ohledy jen kvůli zásluhám, ale předvádí se přesvědčivě s šarmem a grácií a přirozeně vzbuzuje úctu. Nemá smysl spekulovat o tom, zda kdyby vyrůstal na angloamerické scéně a ne v zadrátované socialistické rezervaci, by měl dnes pozici stejnou jako Dylan, Van Morrison, Young nebo Cohen. Ale respekt si za tuhle nahrávku zaslouží minimálně stejný jako oni.
Foto: vladimirmisik.cz
