Je jednou z nejvlivnějších osobností v historii pop-music. Brian Eno, britský hudebník, producent a hudební teoretik, často spolupracoval s rockovými či ambientními tvůrci - s Davidem Bowiem, Johnem Calem, Laurie Andersonovou, skupinou Depeche Mode, Paulem Simonem či Davidem Byrnem. A po celý život se průběžně věnuje i experimentům. Nyní od středy 17. března představí v Národní galerii v Praze svou zvukovou instalaci The Ship (Loď).
Není to jeho první experiment v tomto městě. V pražské galerii Nová síň vystavil v roce 1998 společnou instalaci s Jiřím Příhodou. Tvořil ji nepřístupný prostor, po jehož obvodu zněla z přehrávačů nevyčerpatelná kombinace zvuků.
Ambientní hudba musí být podle Ena "stejně přeslechnutelná jako poutavá". Její možnosti dál posouvá na nejnovějším albu Reflection, na kterém se vrací ke svým starším nahrávkám, aniž by vykrádal sám sebe. Jeho hudba má kořeny někde ve velkých plochách Gustava Mahlera.
Ve své tvorbě navazuje Eno také na avantgardisty šedesátých let, kteří používali anonymní hudbu jako zvukovou kulisu doprovázející vystavené objekty nebo akce. S přítelem Robertem Frippem začal tvořit dlouhé skladby, které měly vytvářet neutrální zvukový doprovod pro určitá prostředí.
Nejznámější je asi Discreet Music z roku 1975 postavená na elektronicky zpomaleném barokním kánonu. Nebo Music For Airports z roku 1979 evokující rozlehlé prostory letišť.
Enovy desky ambientní hudby inspirovaly start řady dalších okrajových žánrů. Také produkoval sedm desek skupiny U2, například jejich asi nejznámější album The Joshua Tree.
Jindy zase přijal výzvu ozvučit Windows 95. Úvodní znělku o délce tři a čtvrt sekundy slyšel snad celý svět. A mimochodem ji udělal v počítači Apple, protože s PC "nikdy nepracoval a nemá je rád."
Eno se narodil 15. května 1948 v anglickém Woodbridge. Ve škole navštěvoval přednášky Petera Townshenda z kapely Who o využití magnetofonu při nahrávání hudby, kde si poprvé uvědomil, že by mohl skládat hudbu, i když v té době ještě nebyl muzikantem. S magnetofonem jako hudebním nástrojem potom experimentoval ve svých prvních kapelách.
Už v roce 1971 však byl členem artrockové skupiny Roxy Music se zpěvákem Brianem Ferrym. Se skupinou Talking Heads natočil později slavné album My Life in the Bush of Ghosts (1981). A do mainstreamového popu se v novém tisíciletí vrátil prací na albech Viva La Vida a Mylo Xyloto britských Coldplay.
Na předposledním Enově albu Lux z roku 2012 chce jeho hudba být paralelou k mírnému šumu okolí: některé události znějí zblízka, jiné z větší dálky, namísto silných melodií je tu podstatná atmosféra, která se šíří do okolí jako jemný parfém.
