V pětadvaceti platil za nevídaný talent. V jedenatřiceti VOJTĚCH DYK potvrzuje, že nebyl rychlokvaška. Dívčí idol z kapely Nightwork se dal na swing a teď koketuje i s vážnou hudbou v projektu Bernsteinovy Mše. V divadle sklízí potlesk jako Pan Theodor Mundstock.
Po skončení Nightworku děláte méně populární projekty, swing s bigbandem, vážnou hudbu. Zaznamenal jste výrazný odliv fanynek?
Inu, vlastně nevím, průzkumy si nedělám. Určitě mi pomáhá, že ten ksicht znají lidi i z filmu nebo z Nightworku. Na koncertech je naštěstí plno, takže odliv zatím nepociťuju, ale pravda je, že se občas ozve nesmělý hlas z publika: "Dej Máju". Tak mu velmi směle odpovím: "Tak to jsi tady špatně, brouku." Já se toho při první šňůře s B Side Bandem celkem bál, jestli ty lidi přijdou a co vůbec budou říkat na swing a jazz, ale oni chodí a tančí a křičí. Jako dřív, jen možná o oktávu níž. Takže zatím dobré.
Děti, které vás poslouchaly, taky trochu zestárly a dozrály a baví je i jiné věci než nightworkové blbiny, ne?
Jo. A troufám si říct, že kromě ksichtu mám i nějaké postoje, názory, na kterých mým příznivcům snad taky záleží. Mně není dvacet, jim není patnáct. Ale mezi dětmi ty písničky pořád jedou. Našeho Lojzy (tříletý syn, kterého má s partnerkou herečkou Táňou Vilhelmovou, pozn. red.) oblíbená je Já jsem gay. Netuší, o čem zpívá, ale zpívá nadšeně.
Měl jste někdy nějakou fanynku stalkerku?
Nikdy to nebylo nic šíleného. A něco jiného je to asi u žen, když mají svoje stalkery, my chlapi se s tím asi dokážeme líp vyrovnat. Nedávno jsem potkal kamarádku, známou herečku, úplně rozdrolenou, někdo ji prý sleduje... To musí být hrozný zážitek. Mít blázna v patách. Ono úplně stačí mít v patách bulvární fotografy.
Už pár pořádných chlapů ze showbyznysu se mi v rozhovorech přiznalo, že je nějaká fanynka dokázala potrápit, i nabourat nějaký jejich vztah...
To věřím. Taky jsem měl někoho, kdo šířil, že se mnou chodí... Ale nebylo to nic brutálního. Možná jsem to vytěsnil. Nebo odpustil. Já totiž docela rychle odpouštím.
Vaším aktuálním projektem je Mass, tedy vaše pojetí slavné Bernsteinovy Mše. V téže Mši jste zpíval ve dvanácti letech jako sborista. Kdybyste teď měl možnost tomu dvanáctiletému Vojtovi něco pošeptat "na cestu", co byste mu řekl?
Neměj strach. A neser se s tím, chlapečku. Byl jsem takové hodné dítě. Možná až moc hodné. Slušňáček. Taky si někdy říkám, že jsem třeba mohl i víc zlobit. Dneska už mám spíš pankáčské uvažování, klidně a rád šlápnu i do hovna, když mám pocit, že to je správné, a úplně mě irituje stádnost a stádní blbost. Ale jako dítě i teenager jsem byl spíš součást stáda. Poslušný, hodný a všechno mi procházelo a všechno mi šlo. Zpívání, sport, škola. A nikdy jsem nešel proti davu. Přitom jít proti davu je teď to, co mě na životě baví nejvíc.
* Chtěl by se Vojtěch Dyk prosadit i za hranicemi?
* Jsou stále kamarádi s Jakubem Prachařem?
* Kde všude si zpívá?
CELÝ ROZHOVOR SI MŮŽETE PŘEČÍST V NOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ JE PRÁVĚ V PRODEJI.
