Domácí hudební tipy
Volba cesty, výhody společenství a nevystrkování hlavy

Představy o tom, jak zní hudba, kterou nekonzumují masy, mají různí tvůrci odlišné. Někde  dav odpuzuje příliš rezolutní hudební názor, jinde jeho nedostatek. Některým hrát hlavně pro kamarády nevadí a vrhají se do díla s radostí i s omezeným přídělem talentu, u jiných je až příliš patrné, jak moc by rádi byli populárnější a nejsou jen protože pro to nic nedělají. Jedno mají všichni společné: za to, jakou cestu si každý zvolí a co od své hudby očekává, si každý odpovídá sám.

Pocta českému undergroundu / 10 let Guerilla records   (Guerilla)
http://www.guerilla.cz/?s=cd&id=122

Ve dvou listopadových večerech roku 2011 oslavila lounská undergroundová značka své výročí dlouhými koncerty, které spíš připomínaly festival toho nejlepšího z hudby tuzemského podzemí. Celá akce byla zaznamenaná a natolik úspěšná, že o rok později se konalo pokračování. Ale také tehdy nikdo netušil, že půjde o poslední zachycené vystoupení Ivana Martina "Magora" Jirouse. S tříletým zpožděním se záznam dočkal vydání.

První část se zaměřuje na žánrovou klasiku: zatímco DG 307 sáhli k historickému programu a prezentovali ho v oživené podobě (s vynikajícím finále v podobě skladby Příběh II., dokazující Zajíčkovu genialitu), Plastic People se naopak prezentovali tím nejnovějším repertoárem, podaným ve formě, jakou jim mnohé o generaci mladší spolky mohou závidět. Nezvykle písničkářsky pojatý Knížákův Aktual (rytmicky jistý díky Ernovi Šedivému za bicími), šansonově syrový a upřímný folk Dáši Vokaté, obvyklých divokých performancí prostý The Hever a Vazelína Band nebo Umělá hmota bez frontmana Dina dokumentují otevřenost i prostou radost. A kdyby neměl mít celý komplet jiný smysl, než jen zachycení Magorova posledního vystoupení, stálo by jeho vydání za to.

Druhá polovina kompletu jako by chtěla zachytit pestrost, kterou podzemní scéna nabízí: vedle nostalgických reunionů, už trochu vyčichlých, ale pro pamětníky důležitých (Aku Aku, Odvážní bobříci, Půlnoc), je tu  androšský "folklór", kde činnost sama je důležitější než výsledek (Zelí & Orchestr Bissext či Hally Belly), poezie i minulost přenesená do současnosti (Krch-Off Band, Klíč a Frič), ale i zcela současná, nápaditá a čemukoli z dnešní mladé alternativy snadno konkurující hudba (Tamers of Flowers, Podobenství). I zachycený pád  jednoho z hudebníků, ze židle je jen malá životní epizoda, která zapadá do celku, který charakterizuje síla různorodosti i ukázka toho, že možnosti tu stále jsou.

Přestože dvojice DVD obsahuje výživnou nálož hudby, netřeba zastírat, že vedle té opravdu zajímavé a výjimečné, je tu také nemálo té, u které autenticita převažuje nad muzikantským uměním i autorskou invencí. Jenže zrovna u tohoto kompletu to paradoxně není to nejdůležitější. Protože tím podstatným, co může příjemci tento záznam předat, je zachycení atmosféry pospolitosti podivuhodného společenství, které bylo, je a dost pravděpodobně i dál bude funkční, bez ohledu na právě probíhající režim. Tohle "veselé ghetto", jak bylo kdysi nazváno, může být bráno jako relikt minulosti a je někdy nepochopitelné a opovrhované částí současné mladé generace. Ale fakt, že zároveň lze v řadách téže mladé generace nalézt na naprosto podobných principech fungující ostrůvky, které si jen říkají jinak a hrají jinou hudbu, jasně ukazuje, že existence podobného společenství nejen nebyla náhodná, ale že má smysl i dnes.

Z davu: My z mraků (vlastní náklad)
http://bandzone.cz/zdavu

Rakovničtí Z davu se často sami řadí k alternativní scéně, a někde se k ní i skutečně přibližují (Modré náměstí), ale stejně tak vzdálení či blízcí ve skutečnosti jsou i třeba k folk-rocku svými upřímně míněnými, ale tuctově znějícími (více)zpěvy, textovou upovídaností i všudypřítomným důrazem na melodie. Krásným příkladem je píseň Polštářek, jejíž  pseudopoetický text je z rodu zpovědí Františka Nedvěda, i když hudba spíš míří někam k popu sedmdesátých let. Daleko ale aktuální deska nemá ani k tradičnímu, konzervativnímu pojetí artovějšího rocku, kam ji zas posouvá snaha o uměleckou necivilnost (Solitér nechává vzpomenout na sólovou tvorbu C & K Vocalu nebo akademickou vážnost Progresu 2), archaické rejstříky kláves i kytarových zvuků a potřeba nacpat do sebejednodušší struktury co nejvíce not. Nerozhodnost až ukázková.

Kapela nemá nouzi o hudební nápady i o instrumentální schopnosti, ale pak jakoby nevěděla, co s nimi. Paradoxně tak není sebemenší problém najít jejich kolegy, kteří obojího nemohou nabídnout ani zlomek, ale přesto jsou mnohem přesvědčivější a zajímavější. Z davu sice urputně chtějí být jiní, ale nedaří se jim to ani trochu a  nakonec působí jejich žánrová nevyhraněnost, texty o ničem (močení "v sedu" opravdu není znak rebelství) i neschopnost vyjádřit něco více než kulisu, jako dokonale šedivá. Přitom Kocourkova nemoc, asi nejlepší skladba, zahraná třeba jen s akustickou dvanáctistrunkou, by mohla znít docela přesvědčivě. 

Možná by z jedné kapely Z davu mohly být dvě jiné a zajímavější: jedna rocková s šikovnou dechovou sekcí, druhá folkrocková se španělkou, klávesami a zpěvačkou. Nicméně mnohem dříve by si všichni členové měli sami pro sebe udělat naprosto jasno, jaká hudba je vlastně zajímá a především co chtějí ostatním sdělit. Protože takto jsou - bez ohledu na to, jak dlouho jejich kapela existuje - stále na úplném začátku. Hrát ze setrvačnosti, v očekávání, že se z toho něco samo vyvrbí, prostě nefunguje. Pokud tedy dotyční nechtějí dobrovolně zůstat jen... jedněmi z davu.