Domácí hudební tipy
Výlety z jazzu, holčičí snění a mateřské inspirace

Přesahy i posuny - to je přesně to, proč posloucháme interprety, které už z minula důvěrně známe. Moment překvapení je ale k nezaplacení i na debutech začátečníků. Samozřejmě existuje riziko, že může být ono překvapení i nepříjemné, ale opačná varianta to obvykle bohatě vyváží.

Beata Hlavenková: Theodoros (Minority rec.)   https://soundcloud.com/minorityrecords/sets/beata-hlavenkov-theodoros/

Beata Hlavenková je sice již delší dobu respektovanou jazzovou klavíristkou a skladatelkou, ale co do popularity ji paradoxně mnohem víc zviditelnilo členství ve formaci Eternal Seeekers a spolupráce s Lenkou Dusilovou. Bylo by fajn, kdyby to příznivce této části její tvorby zpětně přivedlo i k jejím sólovým aktivitám. Druhé album Theodoros je totiž ještě lepší, než čtyři roky starý debut Joy For Joel.

Dvanáct skladeb, pojmenovaných podle řeckých měsíců, připomíná klasickou hudbu. Při soustředěnějším poslechu vystoupí na povrch skutečnost, že jde nejen o radostné, ale hlavně až popově melodické, byť s notnou dávkou muzikantství propracované skladby, posluchačsky vstřícné a na rozdíl od mnohé "klasiky" snadno poslouchatelné. A ačkoli od začátku do konce zní jen průzračně krásný zvuk klavíru, svou kompoziční pestrostí a množstvím nápadů, ani na chvíli nenudí.

Tím se album výrazně liší od velkoryse pojatého debutu, kde přispěla řada hostů a dominuje zvuk moderního jazzu - tentokrát naopak jazzové momenty připomínají jen záblesky: třeba v zamyšlenosti závěrečné Dekémvrios nebo v až nervně znějící Ávgoustos. Nicméně právě přesah a promyšlenost dává  albu další nadhodnotu a dělá z něj výtečnou záležitost, do které navíc jakoby se promítla i mateřská láska: podobně jako u debutu, odkazuje název alba k druhému synovi.

Od až improvizačně znějících pasáží nahrávka zvolňuje k minimalisticky pojatým klenotům, aby se zas přirozeně vzedmula k bohatým a energickým přívalům hudby. V každém momentě připomíná brilantní hráčské schopnosti autorky a interpretky v jedné osobě. A plně akustickým pojetím zas krásu hudby, oproštěné od moderních technologií, kdy je často interpret namísto hudebníka už jen zručným programátorem.

Ale i bez ohledu na to je Theodoros kolekcí citlivých her s náladami, pozoruhodným úkazem autorské potence a ukázkou, jakou sílu může mít skladatelská čistota. Krásná, stejně jako výtvarně působivý obal s využitím řecké abecedy a fascinujícími fotografiemi, zpracovanými v souvislosti s názvy skladeb do podoby kalendáře. Tahle deska se sice sotva objeví v různých výročních žebříčcích, ale jen pro to, že oproti většině v nich oceněných, jde zkrátka o "jinou ligu".

Malá Zoe: Malá Zoe (Elektrovox Music)  
http://www.malazoe.cz/hudba/

Kdyby se vyhlašovala výroční cena o nejodpudivější obal desky, zřejmě by debut Lucie Gažiové, která si říká Malá Zoe, byl s amatérským grafickým zpracováním a neskutečně lascívními, retro-stylizovanými fotografiemi, na kterých zpěvačka vypadá jak vyžilá prostitutka, jedním ze žhavých kandidátů. Naštěstí je tu obsah - a ten nechává na nepovedený obal rychle zapomenout.

Lucia Gažiová je slovenská herečka a zpěvačka a eponymní album je jejím debutem. Hudební rozptyl a roztěkanost nezakryje fakt, že nejlépe je zpěvačce někde na ose mezi šansonovými komentáři konzumní reality a jazzovou rozevlátostí. Což je o to sympatičtější při zjištění, že si většinu materiálu napsala sama, ale přispěli i Jakub Ursíny nebo zpěvaččin manžel, syn věhlasného hitmakera Petr Svoboda, který se také ujal produkce.

Nejpřesvědčivější jsou umírněné polohy, kde má procítěnost navrch nad přebujelými aranžmá, která občas výtečný výraz zbytečně zatlačují do pozadí. A úplně živě si lze představit, jak mohou některé skladby v koncertním provedení za doprovodu citlivého jazzového kvarteta zazářit a vyniknout. Důkazem mohou být třeba zamyšlená píseň Diabol nebo neméně komorní Tichá pieseň, ale skutečnost, že zajímavě může zpěv korespondovat i s modernějším pojetím, dokumentuje i až triphopově laděný rytmus skladby Osud.

Celkově lze říci, že deska projevuje znaky neustálého hledání - není to nicméně hledání nepříjemné, protože obvykle nejde o tápání, ale zkoušení si dalších poloh, jejichž výsledkem je fakt, že možností je spousta a jen málokterá cesta nikam nevede. Dokonce i "drsňácky", rockově pojatý bonus Kuna, nevyznívá po úvodním úsměvu nijak trapně - i když téma balení mladých slečen stárnoucími seladony už dávno lépe zpracovala Jasná páka.

Malou Zoe přesto zřejmě teprve čeká větší vyhranění. Zdroje v podobě pop-jazzu, soulu či funky (zpěvačka se nechala slyšet, že její oblíbenkyní je Amy Winehouse) i skutečnost, že mnohé texty zdobí sebeironie a zdravý nadhled (jako hudební supervizor je na obalu například uveden zpěvaččin malý synek), dávají naději, že i další setkání s tímto alteregem Lucie Gažiové nemusí být vůbec nepříjemné.