Koncert zpěvačky a houslistky Ivy Bittové, který se odehrál v úterý 22. září ve Stavovském divadle, byl jak průřezem její dosavadní kariéry, tak průřezem hudby mnoha kultur. Během večera jsme zaslechly spoustu různorodých motivů - orientální vibrace, jidiš texty, středověké zvony, východoevropskou lidovou tradici. Ovšem i přes veškerou exotiku scházelo to jediné a přesto zásadní, kouzlo hudby.
V první části koncertu Bittová představila za doprovodu Pražské komorní filharmonie skladby ze svých stěžejních alb - Bittová & Fajt, Bílé inferno, Ne nehledej, Čikori a Elida. Celková subtilnost skladeb v krásných aranžích Petra Ostrouchova a Beaty Hlavenkové měla zřejmě za účel vytvořit pevnou půdu pro vokální experimenty Bittové, jejíž projev se často pohybuje na hranici deklamace a zpěvu.
Ty se ovšem příliš nekonaly. Tentokrát jakoby Bittová byla pouhým hostem na svém vlastním koncertě. Její housle a hlas se objevovaly tu a tam, občas zasvítily (např. ve skladbě Zapískej), ale většinou se držely v pozadí a byly spíš efektními kudrlinkami na instrumentálním podkladu než dominantním projevem.
Největší intenzitu tak měla přítomnost jejích hostů, například skvělá kytara Davida Dorůžky, trumpetová sóla Miroslava Hloucala, která se často měnila v dialogy s hlasem nebo houslemi Bittové a zvláštní pozornost si zaslouží výkon Miloše Dvořáčka. Jeho bicí fungovaly celou dobu koncertu jako sólový nástroj, který v stále nových a nových rytmických partech citlivě dokresloval jednotlivé skladby.
ČTĚTE TAKÉ: Struny podzimu začínají slavnostním koncertem Ivy Bittové
Druhá část koncertu byla věnovaná albu Mater a klasickému repertoáru. Zpěvaččin hlas se konečně stal rovnoprávným partnerem orchestru a dvě písničky z alba Mater, na kterém spolupracovala se slovenským skladatelem Vladimírem Godárem (Majkomašmalon a Uspávanky) byly vrcholem večera.
Skladby klasiků jako Árie Mařenky z Prodané nevěsty, píseň Vocalise od Rachmaninova nebo recitativ Donny Elvíry z Mozartova Dona Giovanniho měly sice odůvodnění v přídavném textu v programu, ale ne v pěveckém projevu.
Je předem jasné, že typ hlasu Bittové nelze srovnávat s operními pěvkyněmi, ale pokud zpěvačka jejího věhlasu sáhne po klasice, očekávala bych, že její interpretace přinese něco nového nebo alespoň osobitého. Nic takového se ovšem nestalo.
Spíše jakoby se jednalo o pouhou exhibici rozptylu vokálu Bittové bez jasné odpovědi na otázku proč (zvlášť když se nedávno vyjádřila v rozhovoru pro Týden, že jí hudba Mozarta nezajímá a jeho osoba vadí).
Pokud jste na úterní koncert Bittové přišli za silným anebo mysteriózním zážitkem, nejspíš jste neodcházeli spokojeni. V jejím projevu chyběla hutná energie, emoce, intimní dotek a celkově silná atmosféra. Spíše jste si připadali jako ve výstavní síni při pohledu na pěkný a drahý obraz, který vás ovšem nijak nezasahuje. Je prostě příjemný. A to je od Bittové málo.
Foto: Petra Hajská
