Skupina Půlnoc navázala na konci osmdesátých let na dočasně rozložené Plastic People. Vzpomínkové vydání jejích koncertních nahrávek vychází k desátému výročí předčasného úmrtí duše skupiny Mejly Hlavsy. Kromě téměř celého repertoáru skupiny obsahuje čerstvé dvojité CD Kniha noci i zajímavé bonusy a pokřtěno bude na výjimečném vystoupení dávno rozešlé skupiny v sobotu 8. ledna 2010 v paláci Akropolis.
V roce 1987 byli The Plastic People of The Universe v neradostné situaci. Už od roku 1981, kdy dům, ve kterém se uskutečnil jejich poslední, soukromě pořádaný koncert, záhadně vyhořel, už jen vydávali v zahraničí alba. StB donutila k emigraci saxofonistu Vratislava Brabence, bubeník Jan Brabec odešel kvůli vlastnímu projektu a trojici nestorů Hlavsa-Janíček-Kabeš doplnila nastupující generace muzikantů. Nebylo tak divu, že se Hlavsa jako vůdčí osoba rozhodl následovat řadu kapel nové vlny, které měnily názvy jak na běžícím pásu, uložit značku PPU k ledu a zkusit začít znovu. Vznikla Půlnoc.
Zatímco u PPU byl pro režim neskousnutelný i jen pouhý název, Půlnoc - ač ji z velké míry tvořili právě hudebníci z poslední sestavy Plastiků - začala zcela bez problémů koncertovat po pražských klubech a zanedlouho vyrazila i do zahraničí. Věc ještě o pár let dříve zcela nevídaná. Hlavsa se zároveň stal i kytarovou posilou skupiny Garáž.
Nově vydané dvojalbum zachycuje dva koncerty z legendárního Junior klubu Na Chmelnici z let 1988 a 1989. Oproti Plastikům, z jejichž předrozpadového repertoáru se tu několik skladeb objevuje, je zvuk výrazně rockovější, melodičtější i pestřejší. Zůstala zachovaná magická atmosféra, ale zároveň zvuk zbytněl melodickými vyhrávkami cella i kláves a především energickou, rozskřípanou kytarou Karla Jančáka, tehdy zároveň člena kapely Majklův strýček. Výrazným novým prvkem byl také ženský hlas.
Ve srovnání s porevolučními studiovými nahrávkami skrývá koncertní záznam mnohem silnější energetický potenciál i když zároveň s sebou nese všechny znaky autenticity, včetně třeba ne vždy intonačně čistého zpěvu Michaely Němcové. I s výkyvy ovšem nahrávka nezapře fakt, že s mladšími spoluhráči jako by Hlavsa jako výhradní skladatel najednou úplně ožil. Písně jsou i po více než dvaceti letech neskutečně silné a stále fungují.
Na druhém koncertě je kapela zachycena v mnohem unavenější podobě a i technicky nahrávka není zdaleka tak vydařená. Ač o víc než půlrok mladší, mnohde naopak působí tytéž skladby konzervativněji, undergroundověji než na prvním disku. Škoda, že tak nebyl raději použitý mezi posluchači poměrně rozšířený a zdařilejší záznam vystoupení z Hotelu Tichý. Nicméně fakt, že druhý disk obsahuje i zásadní, ani na jednom studiovém albu zachycené skladby New York City a Oblíkla se do kůže ,a také dokonce dosud nikdy nevydané písně Rány těla a Přízraky, dodává vydání opodstatnění.
Bonusy v závěru prvního disku jsou spíš kuriozitou než čímkoliv jiným. Zhudebněná báseň Williama Blakea Tygr je v lepší kvalitě dostupná jinde a Půlnoc doplněná o trojici japonských hudebníků a deklamujícího básníka Allena Ginsberga se sice proměňuje z hudební kapely v nezávazně improvizující performační těleso a ukazuje hudební svobodomyslnost, ale více než dokumentem doby být může jen těžko.
Pro pamětníky jde rozhodně o příjemnou vzpomínku na kapelu, která svého času znamenala neodmyslitelnou součást domácí scény a oblíbenou akvizici různých přehlídek. A opětovným důkazem skladatelské potence výrazné osobnosti skladatele a basisty Mejly Hlavsy. Za jedinou promarněnou příležitost této kolekce tak lze považovat fakt, že alespoň několika málo skladbami nedošlo na zachycení závěrečného období skupiny, s inovovanou sestavou v čele s novou zpěvačkou.
Půlnoc: Kniha noci 1988-1989, 138 minut, vydal Guerilla rec.
