Příběhy písní
Wabi a Ďáblovo stádo: Obsah je vždycky důležitý
13.11.2014 10:45 Rozhovor
S letošním podzimem už po druhé spojili své síly písničkář Wabi Daněk a několik mladých muzikantů pod společným názvem Wabi & Ďáblovo stádo. Opět přepracovali písně vesměs hodně stařičké a na rozdíl do první desky ne tolik známé. Ve čtvrtek 13. listopadu album Příběhy písní pokřtí v pražském Švandově divadle. Kromě trampské legendy odpovídal i bubeník David Landštof.
Když vyšlo první album Wabi a Ďáblovo stádo, vyhlíželo jako jednorázový projekt, originální předělávky skoro všem známých skladeb. Proč jste se rozhodli pokračovat?
Wabi Daněk: Nejjednodušší by bylo rčení "Lidi to chtěli". Je ale asi fér dodat, že "ti lidi" jsme i my. Protože nás to bavilo a bylo nám po sobě smutno.
David Landštof: To bylo pořád: "Tak co, kdy už zase něco uděláte? Musíte pokračovat..." Ale nechtělo se nám opakovat totéž, alb s předělanými trampskými písněmi bychom mohli dělat pět ročně. Čekali jsme na impuls. Takže je to možná vstup do stejné řeky, ale o kus dál, pod splavem.
WD: Je to spíš jiné rameno té řeky.
Kde se tedy vzal ten impuls?
DL: Dostal jsem knížky Příběhy písní od Michala Bystrova. A najednou mi to všechno začalo dávat smysl. To, o čem píše, jsou často víc jak sto let staré pecky, které se zpívají po hospodách a předávají často jen ústním podáním z generace na generaci, ale každá má za sebou i určité pozadí. Svou historii a příběh. Spousta z nich má kořeny v Evropě, pak se dostaly do Ameriky a zase se vrátily. Hned jsem to musel říci i Wabimu.
Podle čeho jste vybírali? Tentokrát už tam nejsou jen ty úplně nejznámější.
DL: Vybírali jsme striktně z publikací Michala Bystrova, podle nichž se album jmenuje. Oslovily nás hlavně ty baladické.
WD: Chtěli jsme natočit desku epických písní. S trochou nadsázky bych řekl, že jsme se řídili heslem "dosť bolo lyriky". Ale ať jsme dělali, co chtěli, i ta lyrika nám tam bůhví kudy prosákla.
Je pro vás ten příběh důležitý?
WD: Velmi. Nejde tam tolik o verše, ale o obsah. Člověk nemusí umět číst - a dočte se.
Nenaráželi jste na to, že je tam něco příliš historického, odkazy, které jsou dnes už nesrozumitelné?
WD: Ano, i to se stalo.
DL: U jedné věci to bylo jasné, a tu přetextovala Radůza. Jde o píseň Tam za mořem piva, kterou asi většina zná od Voskovce a Wericha. Vznikla v Americe za hospodářské krize a byla to vtipná satira z pohledu běžného Američana, jak se potýká s problémy. Werich ten text psal v padesátých letech, takže je oproti originálu velmi umírněný.
WD: Navíc je to celé udělané a nazpívané "herecky". Je to dost rozvolněné. Tak jak to pak zpívala Ljuba Hermannová, už bylo úplně neaktuální.
DL: Takže jsme se vrátili spíš k původnímu pojetí a Radůze se ten text také velmi povedl. Je tam ta původní hospodská atmosféra.
Radůza s vámi již hostovala minule, tentokrát jste ale pozvali i Jaromíra Nohavicu. Koho to napadlo?
DL: Michala Bystrova. Navrhl nám to, my byli nadšeni a Jarek souhlasil.
WD: Já jsem si mimochodem vždycky myslel, že ta písnička je Cohenova.
DL: To jsou právě ty příběhy. Ve skutečnosti to napsala nějaká Anna Marly, která když nastoupil bolševik, utekla s maminkou z Ruska do Paříže. Jako ostatně většina ruské aristokracie. Stala se z ní pak písničkářka, hrála na kytaru, což v té době asi bylo hodně neobvyklé. Když pak Paříž obsadili Němci, utekla do Británie a vystupovala v BBC, ve vysílání pro okupovanou Francii. Leonard Cohen tu skladbu převzal a proslavil.
Taky na albu máte klasiku Špitál u Svatého Jakuba, ale v jiné verzi, než je ta nejznámější od Petra Kalandry...
WD: Mně se líbil překlad od Josefa Škvoreckého a Lubomíra Dorůžky, který Michal Bystrov někde vyšťoural. Tím jak je syrový, skoro až na dřeň, ale hlavně tím, jak je krátký.
Minule jste nahrávali v "podhorském srubu", tentokrát v "posázavské hospodě". Jak jste ji našli?
DL: Hrál jsem tam s Radůzou a moc se nám tam líbilo a pak jsem zjistil, že se Wabi zná s majitelem, který kdysi dělal dramaturga v Malostranské Besedě. Je to tam nádherné, úplně se tam zastavil čas. Poslední rekonstrukce tam proběhla v roce 1972.
WD: Na konci nahrávání jsme se tam potkali s režisérem Robertem Sedláčkem, který tam natáčel seriál České století. Zrovna tam řešili Chartu 77.
Hráli jste ty písničky už na koncertě?
WD: Jen Dlouhej černej šál. A pak jsme udělali koncert hned po natáčení.
DL: To je pravda. Když jsme měli nahráno, vyklidili jsme poslední den židle, aby se tam ti lidé vešli, a sjeli to celé. Hospoda byla narvaná.
Prý chcete vydat nové album i na magnetofonové kazetě?
DL: Ano, pokoušíme se o to prostřednictvím crowdfoundingu Katalyzátor. Do jisté míry je to recese, ale zároveň nám to přijde romantické a stylové. Navíc všichni máme doma zaprášené kazeťáky nebo autorádia. Máme tam krásné odměny včetně hospodského koncertu.
WD: Jak já tomu rozumím, crowdfounding je nový způsob financování projektu systémem jakéhosi "předplatného", kdy si lidé předem "vsadí" nějakou částku na jeho realizaci a vložené peníze se jim vrátí prostřednictvím nějakých bonusů.
Jak vůbec na vaše úpravy reagují ortodoxní trampové? Měli jste nějaké reakce na tu první desku?
WD: Cha!
DL: Samozřejmě ty reakce byly špatné.
WD: Já už jsem ale na to zvyklý. Už když jsme v roce 1971 v Karviné vyhráli Portu, tak někteří protestovali, že "Tonka není trampská píseň!" Skoro se vzbouřili. Takže tentokrát mě to už vůbec nepřekvapilo. Jsou to spíš jen směšné animozity.
DL: Ale dělat z toho nějaké muzeum nebo skanzen jsme nikdy neměli v úmyslu.
Přišel vám někdy někdo vynadat přímo na koncertě, že jste mu zprznili milovanou píseň?
WD: Na koncertě nikdy. Spíš naopak.
DL: Koncerty zadarmo neděláme, a když ti lidé musí zaplatit vstupenku, tak už tam přijdou jen ti, kterým se to líbí. Ale obecně platí, že když se lidé o hudbě chtějí bavit, tak je to skvělé. Nejhorší je, když jim za to nestojí.
Napadá mě, že podobně odlišná byla už vaše první deska Rosa na kolejích: zatímco na koncertech jste ty písničky hrával sám, na nahrávce vás doprovází skoro orchestr. Letos je to třicet let. Jak na to vzpomínáte?
WD: Vystřílel jsem tam všechny pecky, proto je tak dobrá. Byl jsem si totiž téměř jistý, že bude jen tahle deska a pak už nic. Tak to tehdy chodilo - když už náhodou někomu z menšinových žánrů vůbec něco vydali, tak obvykle zůstalo jen u té jedné položky.
Ano, to byly ty "menšinové žánry", co na ně jezdilo do Plzně na přehlídku Porta třicet tisíc lidí.
WD: Přesně tak. No a protože jsme byli na okraji, tak se to album nahrávalo hlavně o víkendech - přes týden měli přednost jiní - a to na osmistopý magnetofon Studer. Ale ta parta muzikantů tam byla bezvadná, neskutečně stmelená. Oficiálně jsme vždy měli končit v deset večer, ale obvykle se to protáhlo mnohem déle.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.