Trampská píseň v novém
Wabi Daněk: Ďáblovo stádo byl příjemný happening
13.10.2012 14:30 Rozhovor
Nenápadný projekt Wabi a Ďáblovo stádo svedl dohromady nestora tuzemské trampské písničky a autora nesmrtelné Rosy na kolejích Wabiho Daňka a muzikanty nejmladší generace, pohybující se napříč žánry. Stejnojmenné album, na kterém znějí letité a často již zlidovělé písně táborových ohňů a trampských osad v nezvyklých, inovovaných verzích, vzdává hold originálům a přibližuje je mladšímu publiku. O neobvyklém nápadu i peripetiích vzniku pozoruhodné nahrávky hovořil vedle ústředního interpreta Wabi Daňka i bubeník a producent David Landštof, jinak spolupracovník Lenky Dusilové, Radůzy či Xindla X.
Jméno Wabi Daněk svým způsobem celý projekt zaštiťuje. Byl jste u všeho už od začátku, a nebo jste se k tomu dostal, až když bylo vše v pohybu?
Wabi Daněk: Byl jsem přizván až později. Celé si to vymyslel hlavně David.
Čím vás to oslovilo? Podobných nových verzí známých evergreenů přece není zrovna málo.
WD: Dnes se tomu říká remaky, že? Všechno to jsou písničky, které jsem kdysi zpíval - a nemyslím na pódiu, ale hlavně někde u ohně nebo v hospodě - a téměř všechny znal tak, že nebyl problém je zazpívat s kapelou "naostro", protože se natáčelo vlastně naživo. V zásadě to ale jsou písně mého mládí.
Jsou tam ovšem i dvě vaše autorské skladby. To byl váš vklad nebo i to byl nápad iniciátorů?
WD: Oni vzali asi čtyři sta písní, tedy i ty moje, takový průřez trampskou muzikou, podle mě poměrně reprezentativní vzorek toho, co se dělo v téhle hudbě od počátků trampingu až po nedávno uplynulou dobu. A z těch jsme pak vybírali dál.
Kdo všechno u toho výběru byl?
David Landštof: Wabi mě poslal za Tony Linhartem z Pacifiku s tím, že ten prý ví o trampské písni všechno. Moc jsem tomu nevěřil, ale šel jsem za ním - a věděl úplně všechno. S tou selekcí pak hodně pomohl. A také Luboš Novotný, který tam hraje na dobro a steel kytaru, a který na podobné hudbě se svým bráchou vyrůstal, hodně přispěl. Ten úzký výběr jsme pak dali Wabimu, který si vybral své nejoblíbenější.
Pořád tu ale nepadlo, jak se vůbec zrodil ten nápad?
DL: Ten vznikl částečně z toho, že mívám "roupy", protože jsem často na cestách jako pasažér, koukám na přírodu, a uvažoval jsem o tom, jaký je ten tramping fenomén, navíc ryze československý. A o tom, že obsahuje celou řadu nádherných ideálů, které se dnes s odstupem mohou jevit jako klišé, ale jen do chvíle, kdy si člověk uvědomí, že to není jen o kovbojích a táboráku, ale i o určité cestě za svobodou a trochu jiných životních hodnotách.
Máte na mysli tendence odklonu od konzumu?
DL: Ano. To tam je už od prvopočátků. Je to fenomén, ke kterému mám silný vztah, ačkoliv tramp nejsem - a myslím, že nejsem sám, komu to od malička imponuje. Takže prvotní nápad byl těch sto let trampingu pojmout nějak po svém.
Promítla se do toho i úvaha o tom, zda to celé už není na ústupu? A zda to vedle ohlížení za minulostí nemůže být i zachycení něčeho, co mizí?
DL: Určitě. Wabi k tomu řekl jednu úžasnou myšlenku, že totiž český tramping má v současnosti přesně tolik členů, kolik si sám zaslouží, a kolik jich v podobné době má mít.
WD: Ta doba, kdy Porta a podobné písničky suplovaly všechno, co se tehdy nesmělo, už je pryč. Byl to do jisté míry útěk od reality, a to nejen té konzumní, jako dnes, ale i od té, která tady vládla. Ale nejsem si jistý, zda ta dnešní realita není také taková, že by z ní mnozí nejradši utekli.
DL: Trend úniku z konzumní společnosti ale znovu nabývá na aktuálnosti - i když asi probíhá jinou formou než dříve. Dnes jsou to nejrůznější ekologická hnutí, ale i třeba farmářské trhy. Lidé se vracejí, po období kdy jsme všichni byli workoholici a dostavoval se často pocit vyhoření, zpátky k tradičním hodnotám. Asi ten návrat u mladých lidí nebude probíhat tou formou, jakou jsme zvolili my, ale určitě k němu dochází.
O výběru skladeb a hlavně jejich výsledné nové podobě rozhodlo co?
DL: Chtěli jsme výrazné osobnosti, kterým důvěřujeme jako lidem i jako interpretům, a kteří zároveň mají k věci vztah.
Týká se to i zúčastněných muzikantů?
DL: Ano. Je to takové "best of" lidí, se kterými jsem měl možnost spolupracovat, a také lidí, se kterými jsem zatím nedělal, ale vážím si jich. To je například fotograf Jirka Turek, u toho jsem nesmírně rád, že se stal členem toho Ďáblova stáda, jak jsme celé to společenství nazvali. A platí to i o koproducentech, kterými jsou zvukař Michal Pekárek a kytarista Pepa Štěpánek. Ta parta je pro mě výjimečná.
Výjimečná v čem?
DL: V tom, s jakou pokorou a vkusem dokáže pracovat.
WD: Nebylo to jen o interpretačních schopnostech, ale i o síle osobnosti a kreativitě. O tom, že každý z těch zúčastněných muzikantů byl schopen nejen to zahrát, ale i nabízet další pohled. Oba známe spoustu kamarádů, kteří jsou skvělí muzikanti, ale mají tendenci exhibovat. A my potřebovali ty, kteří pracovali ve prospěch celku. K tomu naladění na společnou vlnu tady došlo a to natáčení se mi opravdu velmi líbilo.
Jak reagovali na oslovení? Třeba taková Aneta Langerová.
DL: Ono se o tom mezi muzikanty trochu mluvilo, takže když jsem ji zavolal, tak už o tom věděla. A říkala, že ji to strašně láká, že ty písničky má ráda. Když jsem ji oslovoval, tak jsem si ještě nebyl jistý, spíš jsem to jen podvědomě cítil, že by ji to mohlo zajímat. A myslím, že to klaplo. I když to nebylo vůbec jisté - na rozdíl od takové Radůzy, která na těch písničkách vyrostla a to, že tam zapadne bylo jasné od začátku.
Logicky se nabízí otázka, jestli byl někdo, u koho to nevyšlo nebo rovnou odmítl se podílet?
DL: Tomáš Klus. Myslel jsem si, že by mohl zpívat A slunce pálí jen... Ale nakonec jsem rád, že to nedopadlo, protože by to celou tu desku posunulo úplně někam jinam. Když to navíc pak Wabi zazpíval jen tak při zkoušení na sucho, tak jsme všichni úplně zkoprněli, protože to prostě zazpíval ze všech nejlépe. A bylo jasno.
WD: A ještě to má to unikum, že to je můj historicky první recitativ. Vždycky jsem je nenáviděl.
Celý projekt má i výrazné výtvarné pojetí díky černobílým fotografiím Jiřího Turka a dost se hovořilo i o netradičním místě nahrávání na horské chatě. Jak k této nadstavbě všichni přistupovali?
WD: Nemůžu mluvit za ostatní, ale já jsem byl přímo nadšený. Z tradičních studií jsem měl vždy posvátnou hrůzu a vždy, když tam musím jít, se třesu. Někdy je to i slyšet. Tady byla jiná zodpovědnost. Byl to docela adrenalin, protože se to točilo postaru, v jednom záběru s celou kapelou, najednou celá píseň. Skutečnost, že když to pokazím, tak bude celá kapela kvůli mně muset tu skladbu natáčet znova... Ve srovnání s tím je bungee jumping neškodná zábava pro malé děti. Srdce se mi pěkně promasírovalo.
Prý došlo i na bouřky?
DL: To místo bylo nádherné, a i atmosféra, kterou ti zúčastnění lidé vytvořili byla úžasná, ale bouřky pro mě znamenaly neustálé nervy, protože vypadávala elektřina. V jedné skladbě, která je ale nakonec jen v dokumentu, je i ten déšť a hromy slyšet. Ale byla to romantika.
WD: Latiníci tomu říkají genius loci. To nás "nakopávalo" a rozhodně se to na té nahrávce projevilo.
Máte ambici ten projekt dostat k širšímu publiku, k novému, nezasvěcenému posluchači?
DL: Rozhodně ne. Pokud to budou média chtít hrát, budeme samozřejmě rádi...
WD: ...ale nejsme naivní. Není to mainstream.
A chystáte se nové verze písniček předvést na koncertě?
DL: Rádi bychom a pochopitelně jsme se o tom bavili. Určitě bude křest, až příští rok, někdy počátkem jara. A rádi bychom udělali i tak 5-6 dalších koncertů, takové menší turné. Ale je to strašně těžké, protože všichni jsou hodně vytížení a v podstatě každý ze zúčastněných má nějaký svůj projekt. Také by to nebylo nejjednodušší finančně.
WD: Je to logistický problém velikosti Olympijských her. (smích)
Ty písničky jsou letité, skoro každý je dobře zná. Překvapily vás samotné něčím novým?
WD: No to si pište, že ano! Já když jsem třeba slyšel poprvé, jak kluci zaaranžovali moji písničku Hudsonský šífy, tak jsem s tím chvíli musel bojovat. Ale nazpíval jsem to. Zní to jinak - není to teď "řachanda", ale spíš námořnická balada. S "držkama" (akordeonem, pozn. red.) a bez kytary.
Zároveň ale u podobných zlidovělých písniček hrozí, že tím, že jsou populární a využívají je i interpreti typu Maxim Turbulenc nebo Walda Gang a že budete zahrnuti do stejného ranku...
WD: To ano. Spíš jsme ale trochu bojovali s tím, aby to nebylo ani příliš pietní, ani aby to nevyznělo tak, že si z toho děláme srandu. Nakonec se nám myslím to "něco mezi" najít podařilo.
DL: Ono bylo od počátku jasné, že když ten materiál uchopí právě tahle parta, se svým cítěním a estetikou a přístupem, tak že bude prostě znít jinak. A to aniž bychom se o to nějak cíleně snažili.
Jak moc se do toho promítlo to poněkud raritní postavení trampingu u nás?
WD: Hodně. Skoro všude se podobní lidé nějak sdružují, jezdí do přírody a k ohňům, v Německu mají to, čemu říkají bummel, v Polsku jsem hrál na festivalu, který se jmenoval Kropka Turisticzna, v Americe měli vlakové tuláky, hoboes... Ale jen tady se vytvořila komplexní subkultura, včetně rituálů, vlastního stylu oblékání, stylu mluvy, modelu chování a de facto vlastní kultury. Je to zcela ojedinělé, světový unikát.
Nestýská se vám pod dobách, kdy do Plzně na Lochotín jezdilo 30 tisíc lidí, kteří by si asi takovou desku hromadně kupovali?
WD: Mně se naopak na té současné Portě líbí, že zeštíhlela. Je adekvátní, uměřená svému významu. Už to nejsou ty davy, a to, že se v Lesním divadle v Řevnicích sejdou ty dva tisíce lidí je podle mého přesně to, co ta muzika potřebuje.
Jak vlastně myslíte, že ta komunita bude na vaši desku reagovat? Naštěstí už tolerance pokročila a doby, kdy se pískalo na kapely, které použily elektrifikovaný nástroj, jsou dávno pryč, ale přesto to pro ortodoxnější příznivce té hudby může být nesnadné sousto...
WD: Může. Ale myslím, že už tu reakci dokážu odhadnout. Je třeba si uvědomit, že i já jsem svou první desku natočil s kapelou, a že i tyhle písně mnohdy měly bohatá aranžmá. Třeba titulní skladba Ďáblovo stádo - tedy Ghost Riders In The Sky - byla nahraná se symfonickým orchestrem. Když někdo jde třeba na můj koncert, tak se přece jen musí obléci a vyrazit někam, kde hraju, tak nějak se na to naladí, že uslyší jen zpěv a kytaru. Ale z desky, kterou si doma pustí v trenýrkách a k pivu, by to asi už bylo málo. A snad se to i povedlo. Ale byl to hlavně pro nás všechny takový příjemný happening.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.