Dělat pódiového manažera pro Iggy and the Stooges musí být práce pro vrahy. Člověku asi nepřidá, když mu hvězda večera s nonšalancí sobě vlastní během druhé písně shodí odposlechovou bednu, pozve si na scénu houf třeštících fanoušků, vrhá se do hlediště mezi řečené třeštící fanoušky, vybíjí si agresi na stojanech od mikrofonů, cáká vodu po elektrických zařízeních.... Je třeba pohotovosti, rozhodnosti a svaté trpělivosti, pokud chce jeden dosáhnout toho, aby všechno správně fungovalo.
Neznámý hrdina, který obhospodařoval scénu během včerejšího koncertu Iggyho Popa a the Stooges v pražské sportovní hale, může být na svou práci pyšný - ať se dělo, co se dělo, všechno hrálo jak mělo, snad jenom baskytara nebyla moc slyšet, ale to byl spíš zvukařův problém.
Lehké to nemají ani kytarové zesilovače na Iggyho koncertech, včera to schytal hlavně ten nalevo. Frontman ho si na něj vylezl a nevybíravě a brutálně si ho, řekněme, podmanil. Dalšího útoku na poctivost té nešťastné bedny se o chvilku později dopustil baskytarista Mike Watt. Pokud byla v publiku přítomna nějaká sociální pracovnice, nezasáhla.
Kromě těch dvou zmíněných nešťastníků si včerejší koncert užili asi všichni. Publikum snaživě skákalo, řvalo, zvedalo ruce, notovalo si s hvězdou večera slova "chci být tvůj pes". Generace autora těchto řádků byla v jeho řadách zastoupena víc než hojně, jeden si tam snadno mohl připadat jako na nějakém rozšířeném třídním srazu. A kapela se bavila taky dobře. A jestli ne, tak jsou Iggy and the Stooges ti nejlepší herci na světě.
Čtyři senioři na pódiu sypali z rukávu čtyřicet let staré písničky (např. No Fun, 1969, Funhous, I Wanna Be Your Dog, Search and Destroy, Little Doll) s naléhavostí kluků, kteří ty skladby napsali včera a celí se třesou, až je budou moci narvat do lidí. Kapela, v níž zesnulého baskytaristu Davea Alexandera nahradil punkový veterán Watt (ex Minutemen a Firehose) zároveň hrála s přehledem starých praktiků, kteří svou hudbu mají v paži a nemusejí se nijak předvádět.
ČTĚTE TAKÉ: Kmotr punku Iggy Pop dnes hraje v Praze
Pro členy The Stooges, kteří na rozdíl od frontmana kapely nikdy žádnou velkou slávu nezažili (kapela se rozpadla o dost dřív, než si jí hudební fanoušci vůbec všimli) asi jsou několikatisícové davy, které The Stooges přitahují v posledních třech letech, kdy se dali znovu dohromady, velkou satisfakcí. Možná i proto byla v projevu skupiny cítit velká žízeň - po kraválu, po aplausu, nakonec i ten honorář se asi hodí. Budiž jim to všechno přáno.
Iggyho běsnění
A pak je tu, samozřejmě, ten Iggy. Z řetězu utržená sušená houba v kalhotách na půl žerdi. Texty písní a krátké pauzy mezi nimi kořenil řetězci faků a šitů, tančil jako epileptický indián, předváděl svůj - slovy Homera Simpsona - "pyšný krok". Při všem tom běsnění člověku snadno mohlo uniknout, že taky docela dobře zpívá. Písničky, které na starých deskách The Stooges kvílí vysoko položeným hlasem, včera podával svým typicky ležérním, hezky zabarveným barytonem - pokud tedy zrovna neječel, nechroptěl, nefakoval a nešitoval (viz výše).
Rokenrol má být taky trochu nebezpečná věc a Iggy Pop tuhle jeho stránku vždycky zosobňoval. Roky k té divokosti ale přidaly ještě vrstvu legrace a jakési pitvorné dobrosrdečnosti. Z divokého kluka, který si před desetiletími vydobyl skandální renomé chováním, jímž jako kdyby naznačoval, že mu je jedno, jestli v příští vteřině umře, dospěl v sršícího šedesátníka, který každým pohybem, vyjadřuje nekontrolovanou chuť být naživu. A tu touhu dokáže s lehkostí přenést na zástup po scénou. Chci mít jeho lordózu. Chci mít jeho doktora. Chci být rokenrolové zvíře. Kliďte se mi z cesty, kytarové zesilovače, nebo něco zažijete...
Foto: ČTK/Zbyněk Stanislav
