Jsou alba, jejichž znovuvydání je jen pouhým marketingovým tahem. A jsou zásadní nahrávky historie pop-music, bez kterých jen těžko lze pochopit mnohé z toho, co následovalo. Album Stooges Raw Power z roku 1973, je jedním z nich. Aktuálně i u nás vyšlo v luxusně pojaté reedici.
Z výše vyřčeného je jasné, že by mělo smysl vydat tohle album i jen v pouhé původní podobě. Pokud mladí posluchači nechtějí zůstat u povrchního vnímání, a zajímají je kořeny, právě na podobných nahrávkách mohou pochopit, že svěžest a ještě nedávno často deklarovaná progresivnost kapel typu Arctic Monkeys je opravdu jen pofiderní fikcí. A také to, že Sex Pistols sice jsou nejslavnější punkovou kapelou, ale rozhodně ne nějakými průkopníky, natož objeviteli vzpoury proti art-rockovým dinosaurům.
The Stooges nebyli žádní rockoví hrdinové, ale banda lůzrů. Přesto měli v sobě ukrytého rockového ducha odporu proti konvencím, hlasitého hraní, přímočarého sdělení a syrovosti mnohem víc, než mnozí jejich kolegové. I proto už z principu nikdy nemohli být komerčně úspěšní - skutečná rebelie nikdy není vstřícná ani milá a komerční úspěch se nikdy neobešel bez kompromisů. Připočteme-li k tomu jejich konzumaci chemikálií téměř po kilech a alkoholu po litrech, není divu, že dlouho nevydrželi.
V době, kdy se - už s v názvu vypíchnutým jménem charismatického zpěváka - pokusili o určitý comeback a s ním i o třetí album, dostoupila jejich sebedestrukce vrcholu. Dosavadní basista Dave Alexander se nacházel ve stavu těžkého alkoholismu (basu na album nahrával původní kytarista Ron Asheton) a zpěvák Iggy Pop zase „úspěšně" bodoval v heroinové první lize. Ihned po vydání tak deska Raw Power dopadla ještě hůře než její dva předchůdci. Ale zanedlouho přišla punková vlna a ti méně namyšlení se netajili tím, na koho navazují. Právě díky nim, pozdějšímu odstupu a poslechu si lze uvědomit, proč se dnes album pravidelně objevuje v žebříčcích nejdůležitějších položek rockové historie.
Z dnešního pohledu už zdaleka nezní tak agresivně, jak tomu nejspíš bylo ve své době. Přesto z ní energie cáká na všechny strany, a úvodní Search & Destroy je i po letech úplným prototypem punkového rock'n'rollu. Není vůbec divu, že se stala asi nejpředělávanější punkovou skladbou. Ale i ve skladbách pomalejšího charakteru, kde slyšitelně doznívá vliv šedesátkové psychedelie je přítomné až magické napětí a podpovrchová bublající síla. V některých momentech se pochopitelně těch sedmatřicet let od vzniku nezapře a postupy jsou až příliš „retro", ale jako celek nahrávka překvapivě nestárne a kdyby s něčím podobným přišla dnes libovolná mladá kapela, rozhodně by se v davu neztratila.
Druhý disk reedice obsahuje koncertní záznam z října 1973. Základní kvarteto doplňuje ještě pianista. Kapela tu nezní tolik naštvaně, ale spíš temněji, magičtěji, a i ve skladbách obsažených na albu slyšitelně tradičněji. Bonusem jsou dvě dosud nevydané studiové nahrávky z té doby, které jsou ovšem víc kuriozitou než nějakým zásadním objevem. Celá bonusová část je však zjevným důkazem, že i přes ne zrovna zdravý životní styl se muzikantsky sestava nacházela ve skvělé formě a nadčasovost nahrávky nebyla ani náhodou, ani jen výsledkem nějak výjimečné studiové práce Davida Bowieho, který Raw Power mixoval.
Iggy Pop se zanedlouho i s před pár lety obnovenými Stooges objeví na festivalu Colours Of Ostrava. Možná i proto se vypiplaná reedice objevila i na našem trhu. Jako návod, jak se na koncert psychicky připravit, poslouží i po letech rozhodně víc než dobře. A o tom, že pokoušet se hrát v punkové kapele a nemít za sebou tenhle slabikář, je stejné jako chtít hrát folk a neznat Boba Dylana, netřeba pochybovat.
Iggy And The Stooges: Raw Power, vydali Sony Music
Foto: Sony Music
