Návraty v čase nejsou jen projevem melancholického vzpomínání na dobu mládí, ale také smysluplným připomínáním věcí minulých, cenným především pro mladší, kteří nepamatují a historie je zajímá. V hudbě je to pak nutný základ - kdo nezná minulost, těžko může přítomnost vnímat jinak než povrchně a ztrácet čas objevováním již objeveného.
DG 307: Svědek spálenýho času 1979/1980 (Guerilla rec.)
http://www.guerilla.cz/
Pět kompaktních disků, souhrnně vydaných dvorním vydavatelem, mapuje tvorbu jednoho ze dvou nejvýznamnějších jmen domácí podzemní hudby. A to z období necelých dvou let. Nejen samotný objem, ale především jeho nadčasovost a schopnost předat odraz tehdejší doby, ohraničené propuštěním básníka a iniciátora Pavla Zajíčka z věznění po známém procesu s československým undergroundem a jeho nucenou emigrací, z kompletu dělá nikoli pouhé "vzpomínkové album", ale historický artefakt. Vzácnou relikvii a pozoruhodné umělecké vyjádření v jednom.
Tři programy už v minulosti vyšly - tentokrát ovšem vydání dává možnost porovnat studiové a koncertní verze a především je doplňuje rozsáhlým textem, vkládajícím nahrávku do dobových souvislostí, citujícím vzpomínky zúčastněných a dokumentujícím, o jak výjimečnou tvorbu jde. Spojuje je odvaha k experimentu, syrovost a vyrovnanost, s jakou se hudební doprovod staví k Zajíčkově poezii, a také úplné vymanění se ze sféry rockové hudby. Pozoruhodnou atmosféru, ve které vše vznikalo, zachycuje komplet dokonale.
Nahrávky, vznikající v improvizovaných podmínkách, jasně vyprávějí o vývoji kapely, která byla vždy poněkud napřed. Jestliže už v minulosti vydané rané nahrávky lze považovat za předvoj teprve o několik let později rozbujelé industriální hudby, aktuálně znovuvydané nahrávky ze sklonku sedmdesátých let prozrazují překvapivou zklidněnost, zamyšlenost, koketování s meditací, s minimalismem, s moderní vážnou hudbou. A to přesto, že část zúčastněných byla nehudebníky a vedle tradičních nástrojů byla použita i železa, preparované nástroje a další zcela neakademické prostředky.
Trojice zhudebněných pásem jasně dokumentuje vývoj - a to i doby. Zatímco první program Dar stínům z jara 1979 nabízí ještě ucelené skladby, s častým využitím harmonia či smyčcových nástrojů, dávající všemu až religiózní vyznění, Pták utrženej ze řetězu z podzimu téhož roku, už volí mnohem úspornější hudební prostředky a je v něm také o mnoho méně naděje a naopak více temnějších podtónů. Zároveň je tu výraznější přiblížení se k divadelnímu vyjádření, k neomezování se jen na hudební rovinu. Nedokončené Torzo z léta 1980 pak dýchá nejen překvapivou erotikou, ale i určitým sarkasmem, odrážejícím tlak normalizačního režimu, jehož výsledkem byly i nucené emigrace několika členů a dočasný rozpad souboru. Je až roztomilé, jaká je tu patrná - třeba častým střídáním zpěvu se sborovými recitacemi - podobnost s pozdějším dadaistickým seskupením Ženy.
Tlustý komplet možná na nezasvěcené může zprvu působit jako jen vzpomínka pro dnes již stárnoucí "máničky", jako zaprášený dokument doby. Tuto svou roli plní samozřejmě výborně - nahrávky, pečlivě ošetřené současnými technologickými prostředky ve studiu renomovaného Ondřeje Ježka, doplňuje velký počet dobových fotografií a jak už bylo zmíněno i rozsáhlý text publicisty Petra Ference - ale důkladností zpracování toto vydání představuje mnohem víc.
Mladým posluchačům nejen doplňuje kapitolu domácí hudby, se kterou se ve školském systému setkají jen sotva, a může je přivést k náročnějším hudebním formám - ne nadarmo je druhou nejdůležitější postavou tehdejší (i dnešní) sestavy DG 307 kontrabasista Ivan Bierhanzl, důležitý člen pozoruhodného tělesa Agon Orchestra. Vedle hudební roviny však může současné generaci posluchačů, nabídnout i názorný příklad, že věnovat se nejen hudbě, ale i jiným formám umění s podobně plným zaujetím, může vyprofilovat životní postoj a odrazit se i do občanských postojů.
Právě v současné době, která mnohé drtí svou snadnou cestou ke konzumnímu pojetí života, a zároveň produkuje jedince neschopné osobní odpovědnosti, získává znovuvydání letitých nahrávek DG 307 nový smysl. A odměna, které se dostane každému, kdo si k nim najde cestu, stojí za to.
Z kopce: Big Beat (Indies Happy Trails)
http://www.indiesrec.eu/info/1050/reedice-1-lp-z-kopce/
Reálně socialistický režim v druhé polovině osmdesátých let trochu povolil tlak, navíc ze Sovětského svazu přišla tzv. perestrojka čili přestavba - a vše mělo za následek, že začaly oficiálně vycházet nahrávky i takovým interpretům, kteří by ještě nedlouho předtím z ideologických důvodů "neměli nárok". I tak se všechny tyto soubory pohybovaly v určité schizofrenii - jeden den hrály na Rockfestu v Paláci kultury a druhý den byly zakázané. Tak došlo třeba i na EP Dybbuku či Psích vojáků, a také na debutové a jediné studiové album skupiny Z kopce.
Ta dnes již pevně dlí v kolonce "jen pro pamětníky", ale stačí zmínit, že v jejím čele stál charismatický zpěvák a (pro mnohé dnešní posluchače možná překvapivě výtečný) kytarista Petr Váša, a za bicími seděla opora dnešní Mňágy a Žďorp Pavel Koudelka (mezi Z kopce a Mňágou ještě absolvoval pětiletku v dresu Dunaje) a i mnozí mladší začínají tušit.
Reedice k čtvrtstoletí vzniku (první na CD!) dává možnost porovnávat s odstupem. Desítka skladeb (původní album bylo doplněno o rok starší dvojicí písní) nabízí nejen nervní a i z dnešního pohledu stále překvapivě avantgardně znějící rock, ale především jasné kořeny toho, co dnes Váša později rozvinul při svých vystoupeních fyzického básnictví, a toho, co dělá dodnes s kapelou Ty syčáci. Trochu to i vysvětluje, proč byla kapela, dnes již označovaná jako "legendární" v době svého působení úspěšná jen v určitých kruzích: skutečnost, že její síla tkvěla především v textech v rockovém zvuku poněkud zaniká. A navíc svou nelichotivou ironii nesměřovala jen vůči "nim", ale i do vlastních řad a řad svých posluchačů.
V tvorbě, na albu na svou dobu poměrně dobře zachycené, se skvěle projevuje Vášova známá hyperaktivita, tryskající příměry a metafory, dobře charakterizující tehdejší dobu zahnívajícího režimu, plnou šedi, znuděnosti a rozporu mezi starší generací, spokojující se s konzumními výdobytky a části té mladší, snažící se tomu uniknout. Vášův dar přesně pojmenovávat i přecházet od sarkastických výkřiků k až strojené hysterii navíc výborně "pasuje" k desítkám rytmických zvratů i hudebních proměn za použití nezvyklého množství motivů. Ne nadarmo se objevovalo přirovnávání k Franku Zappovi.
Mladší příznivci Těch syčáků by si tuhle desku určitě neměli nechat ujít. Nejenže v ní najdou po loňském albu Eldorádo další lahůdku, ale snáze možná pochopí, proč si Petr Váša v dnešních textech už může dovolit jen slovní hrátky: dobu provokativních šklebů a společenských komentářů si totiž odbyl právě tehdy. Navíc deska tím, že shrnuje prakticky celou kariéru skupiny (která skončila v roce 1991), představuje její faktické "best of", zdařilý výběr největších hitů. Písní, které byly tak dobré, že dobře fungují i dnes.
