Album
Zpět na vrchol? Metallica se tam s novou deskou zatím nedostane
25.11.2016 17:28 Recenze
Nejočekávanější metalové album roku je konečně na světě. Ať už si o něm budete myslet cokoli, jedno je jisté. Lhostejným nechá málokoho a o Metallice se zase bude vzrušeně diskutovat.
Bylo by velmi snadné poslat celou dvojdiskovou kolekci Hardwired... to Self-Destruct už po prvním poslechu do kopru jako neinvenční a nesoudně natahovanou osmdesátiminutovou obludu, na níž je nápadů zhruba na polovinu hracího času. To je ostatně bolest všech desek Metalliky z poslední doby a je fakt, že kdyby se novinka prosekala, působila by mnohem sevřeněji a autentičtěji. Takhle se rozpadá na jednotlivé písničky, chybí jí pevnější jednotící linka a působí, jako kdyby kapela chtěla hlavně zacpat ústa všem kverulantům, kteří nadávali, proč jí práce na následovníkovi Death Magnetic z roku 2008 trvá tak dlouho.
Jakkoli ještě před vydáním novinky tradičně upovídaný bubeník Lars Ulrich sliboval "zeštíhlenou, sevřenou a zkrácenou desku", výsledkem je opět kolos, na němž se s výjimkou úvodní Hardwired stopáž skladeb pohybuje kolem osmi minut. A to je dost na kapelu, která má svůj tvůrčí vrchol neodvratně za sebou. Přesto je dobré dát desce čas. A také několik pečlivých poslechů. Pak se totiž ukáže, že Hardwired... to Self-Destruct přece jen disponuje určitým kouzlem a osobitou atmosférou. A i když se ani náhodou nedá hovořit o vynikající a bezchybné práci, na několika místech je to opět ta Metallica, která tvořila žánrové dějiny.
Klopýtavý bubeník
Album rámují dvě klasické metallicovské thrashové sypačky: zmíněná Hardwired, což je, přiznejme si, poměrně rozpačitý otvírák, a mnohem lepší závěrečná Spit Out The Bone, prodchnutá nenápadnou, o to intenzivněji působící melodickou linkou. To, co se děje mezi těmito dvěma víceméně přímočarými nářezy, ponejvíce upomíná na období průlomového černého alba z roku 1991 a ještě více na dodnes kontroverzní následovníky, siamská dvojčata Load (1996) a ReLoad (1997). Tedy důraz na volnější tempa a plandavé melodie, přičemž nejvýraznějšími položkami jsou Atlas, Rise!, hitovka Moth Into Flame a hlavně nejpovedenější písnička Halo On Fire s dokonalou dramatickou výstavbou, jakou umí právě jen Metallica. Několik velkolepých riffů na úvod, pak akustické zklidnění a Jamesem Hetfi eldem citlivě zpívaná sloka. Refrén hřímá, burácí a vše spěje ke strhujícímu závěru.
Halo On Fire je velká skladba velké kapely, kterou Metallica bývala a svým způsobem stále ještě je. Jde o vrchol desky, po němž následují skladby, z nichž sice lze vykutat celkem nosný a neotřelý nápad, ale které v mnoha případech zabíjí nesoudná délka. Opravdu by mě zajímalo, proč má Metallica od jisté doby až obsedantní potřebu natahovat stopáž písniček zhruba na dvojitou délku, než by bylo záhodno. Není na to vybavena ani invenčně, ani instrumentálně. Tradičně nejvíce pohlavků se snáší na hlavu bubeníka Ulricha, jehož zoufale nevynalézavá a upachtěná hra je jednou z největších bolístek desky. Tam, kde by jiný a mnohem lepší hráč nasadil nějaký rafinovaný brejk, spokojí se milý Lars s otravným obouruč mlácením do virblu. Když takhle ledabyle odehraje zhruba desátou písničku, začne to lézt na nervy.
Metallica se dostala do fáze, kdy se i její průměrná práce s občasnými záblesky dřívějšího vizionářství stane jednou z událostí roku. Jistě, bavíme se o největší metalové kapele současnosti. Nicméně pokud si chcete poslechnout nejlepší thrashovou desku roku, poohlédněte se po nahrávce Brotherhood Of The Snake jistých Testament.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.