Proslavil se kontrastními fotografiemi zpěváků, umělců a hudebníků. Vydal několik portrétních knih, natočil desítky ceněných videoklipů. Loni se Anton Corbijn pustil také do filmové režie: černobílý film Control se dotýká osudu Iana Curtise, zpěváka kapely Joy Division. Časopisu Instinkt poskytl rozhovor.
Pamatujete si, kdy jste poprvé slyšel kapelu Joy Division?
Ano. Bylo to někdy v létě 1979.
Kvůli ní jste se prý dokonce přestěhoval do Londýna.
Ano. Hned za pár měsíců jsem se rozhodl opustit Holandsko a zakotvit v Anglii. Nejspíš jsem prahnul po něčem novém. Bylo mi 24 let a v tomhle věku myslím nepřemýšlíte moc dopředu. Navíc jsem neměl peníze, nevlastnil jsem žádný dům nebo něco podobného. Prostě jsem se sebral a odjel tam s přítelkyní. Bylo to náročné, ale tak už to je, nikdy jsem se neotáčel zpátky. Teď ale řeším stěhování z Londýna, což vypadá jako mnohem odvážnější a větší rozhodnutí.
Jak jste tehdy v Londýně Joy Division našel?
V sedmdesátých letech to opravdu nebylo nijak těžké. Navíc oni nebyli kdovíjak velká kapela. Takže jsem je potkal za pár dní. Udělali jsme tu fotku, zároveň jsem docela rychle dostal práci v New Musical Express, což byl tehdy velmi důležitý hudební časopis.
ČTĚTE TAKÉ: Ian Curtis a Joy Division v Corbijnově elegantním filmu
Jak ta fotka vznikla?
Oni jdou tunelem směrem od nás, jsou tam jenom v siluetě. Chtěl jsem tímhle způsobem zachytit jejich zvuk. Stojí tam tak, aby vyjadřovali tu hudbu. Byl to koncepční snímek, což předtím s Joy Division nikdo neudělal. Ten nápad jsem dostal na základě jejich prvního alba Unknown Pleasures a mně se zdálo, že odvrácené siluety v tunelu v lidech podnítí zvědavost vidět tyhle „nepoznané rozkoše".
Mám pocit, že vaše fotografie dodávají netušenou hloubku i protagonistům, ke kterým mám nějaký vztah...
Pokouším se vždycky o nové postupy a tohle zřejmě vyplývá ze situace. Obvykle nikoho nenutím do stylizace, která by mu byla cizí, nikomu nediktuji, co si má vzít na sebe - jde o skutečné lidi, žádné zoufalce, kteří se jenom pokoušejí zpívat. Projev a zjev jsou jednoduše součástí jejich osobností. No, i když vlastně s Nickem Cavem jsem něco dělal, navlékl jsem ho do nějakého ohozu... a taky jsem byl první, kdo mu dal už v osmdesátých letech knír. Když se na něj dneska podíváte, tak v tom jede pěkně naplno, ale tehdy jsem byl první. Byl to falešný knír a lidé říkali: „Jak se opovažujete! Dotýkat se Nicka Cavea! Dávat mu tyhle hadry!" No jo, lidi mají různé představy.
| Anton Corbijn |
| * 20. května 1955, Strijen, Nizozemsko portrétní fotograf, režisér, designér 1972 začal fotografovat koncerty 1979 přestěhoval se do Londýna 2005 vyšlo souborné DVD s Corbijnovými videoklipy The Work of Director Anton Corbijn 2007 s filmem Control debutuje jako filmový režisér - fotografoval pro NME, Spin, Details, Vogue, Rolling Stone - dlouhodobě spolupracuje se skupinami U2 a Depeche Mode - výběr z fotografických knih: Famouz (1989), Strangers (1990), Allegro (1991), Star Trak (1996), 33 Still Lives (1999), Werk (2000), U2 & I (2005), In Control (2008) |
Je důležité mít takové idoly?
Ne. Je důležité mít lidi, kteří vás inspirují. Idoly jsou divná věc. Spousta lidí porovnává svoje životy s osudy těch, které si idolizují, přitom takhle se nikdy nebudou cítit příliš šťastní. Znepokojuje mě, že když se zeptáte mladých, čeho chtějí dosáhnout, odpoví vám: „Chceme být bohatí a slavní." Povím vám, že to je pěkně nihilistické. Žádná velká naděje pro budoucnost se v tom rozhodně neskrývá. Jestli chtějí právě tohle a nezajímají se o něco smysluplného, o umění nebo o to jak se stát silnějšími. Všichni se dívají na své idoly, chtěli by jimi být a v reálu žijí prázdné životy. Mě zajímají umělci, herci, hudebníci a lidi, kteří něco umějí a pěstují svůj talent. Právě talent mě zajímá. Pak mám sám chuť vyfotografovat je. Ale idoly mě opravdu nezajímají.
Foto: Robert Zlatohlávek
