Idoly jsou divná věc, říká Anton Corbijn

Proslavil se kontrastními fotografiemi zpěváků, umělců a hudebníků. Vydal několik portrétních knih, natočil desítky ceněných videoklipů. Loni se Anton Corbijn pustil také do filmové režie: černobílý film Control se dotýká osudu Iana Curtise, zpěváka kapely Joy Division. Časopisu Instinkt poskytl rozhovor.

Pamatujete si, kdy jste poprvé slyšel kapelu Joy Division?
Ano. Bylo to někdy v létě 1979.

Kvůli ní jste se prý dokonce přestěhoval do Londýna.
Ano. Hned za pár měsíců jsem se rozhodl opustit Holandsko a zakotvit v Anglii. Nejspíš jsem prahnul po něčem novém. Bylo mi 24 let a v tomhle věku myslím nepřemýšlíte moc dopředu. Navíc jsem neměl peníze, nevlastnil jsem žádný dům nebo něco podobného. Prostě jsem se sebral a odjel tam s přítelkyní. Bylo to náročné, ale tak už to je, nikdy jsem se neotáčel zpátky. Teď ale řeším stěhování z Londýna, což vypadá jako mnohem odvážnější a větší rozhodnutí.

Jak jste tehdy v Londýně Joy Division našel?
V sedmdesátých letech to opravdu nebylo nijak těžké. Navíc oni nebyli kdovíjak velká kapela. Takže jsem je potkal za pár dní. Udělali jsme tu fotku, zároveň jsem docela rychle dostal práci v New Musical Express, což byl tehdy velmi důležitý hudební časopis.

ČTĚTE TAKÉ: Ian Curtis a Joy Division v Corbijnově elegantním filmu

Jak ta fotka vznikla?
Oni jdou tunelem směrem od nás, jsou tam jenom v siluetě. Chtěl jsem tímhle způsobem zachytit jejich zvuk. Stojí tam tak, aby vyjadřovali tu hudbu. Byl to koncepční snímek, což předtím s Joy Division nikdo neudělal. Ten nápad jsem dostal na základě jejich prvního alba Unknown Pleasures a mně se zdálo, že odvrácené siluety v tunelu v lidech podnítí zvědavost vidět tyhle „nepoznané rozkoše".

Mám pocit, že vaše fotografie dodávají netušenou hloubku i protagonistům, ke kterým mám nějaký vztah...
Pokouším se vždycky o nové postupy a tohle zřejmě vyplývá ze situace. Obvykle nikoho nenutím do stylizace, která by mu byla cizí, nikomu nediktuji, co si má vzít na sebe - jde o skutečné lidi, žádné zoufalce, kteří se jenom pokoušejí zpívat. Projev a zjev jsou jednoduše součástí jejich osobností. No, i když vlastně s Nickem Cavem jsem něco dělal, navlékl jsem ho do nějakého ohozu... a taky jsem byl první, kdo mu dal už v osmdesátých letech knír. Když se na něj dneska podíváte, tak v tom jede pěkně naplno, ale tehdy jsem byl první. Byl to falešný knír a lidé říkali: „Jak se opovažujete! Dotýkat se Nicka Cavea! Dávat mu tyhle hadry!" No jo, lidi mají různé představy.

Je důležité mít takové idoly?
Ne. Je důležité mít lidi, kteří vás inspirují. Idoly jsou divná věc. Spousta lidí porovnává svoje životy s osudy těch, které si idolizují, přitom takhle se nikdy nebudou cítit příliš šťastní. Znepokojuje mě, že když se zeptáte mladých, čeho chtějí dosáhnout, odpoví vám: „Chceme být bohatí a slavní." Povím vám, že to je pěkně nihilistické. Žádná velká naděje pro budoucnost se v tom rozhodně neskrývá. Jestli chtějí právě tohle a nezajímají se o něco smysluplného, o umění nebo o to jak se stát silnějšími. Všichni se dívají na své idoly, chtěli by jimi být a v reálu žijí prázdné životy. Mě zajímají umělci, herci, hudebníci a lidi, kteří něco umějí a pěstují svůj talent. Právě talent mě zajímá. Pak mám sám chuť vyfotografovat je. Ale idoly mě opravdu nezajímají.

Foto: Robert Zlatohlávek