Jeden pankáč jel metrem a když už se vlak chystal rozjet, doběhl k němu čtyřhvězdičkový lampasák. Stačil ještě strčit mezi zavírající se dveře ruce. Pankáč přistoupí ke dveřím, vystrká mu ty ruce ven a řekne. „Ty jeď, vole, tankem, vole."
Je tahle příhoda z metra strohý záznam události, anekdota, či pověst? Stala se skutečně a nebo si ji někdo vymyslel? Ať tak či onak, nikdy se to nedozvíme. Mladý folklorista Petr Janeček sebral na sto třicet šest takových příhod, historek, někdy veselých, jindy příšerných.
O babičce, která zemřela někde v Anglii, ale přála si být pochována doma v Čechách. Pošlou tedy příbuzným v balíčku babiččin popel spolu s nějakým jídlem, kterého se Československu nedostává, v dopise vyloží, oč běží. Jenže dopis si příbuzní nepřečtou, babiččin popel považují za pudinkový prášek, uvaří jej a snědí. Anebo o lidech, kteří si přivezli z dovolené malého hodného pejska, z něhož se vyklubala obrovská a zákeřná exotická krysa. O autostopaři, který má v úmyslu ze zadního sedadla strunou uškrtit řidičku. O ženě, která si dala pečené kuře a místo toho dostala pečenou krysu anebo jinou nechutnost. O černé sanitce, která krouží po českých sídlištích a její osádka krade děti, ty pak prodává do ciziny „na orgány".
Mnohé z těch historek jsem slyšel či o nich četl, o některých jsem slyšel televizní baviče tvrdit, že se jim opravdu přihodily; ve skutečnosti, dokazuje autor, jsou vesměs vymyšlené, jsou současným folklorem a právě jejich zdánlivá pravdivost, navíc vydávaná za osobní zkušenost buď vlastní, anebo častěji za zkušenost nějakého známého, ji řadí do žánru moderních pověstí a tím i mezi současný folklor.
Autor je odborník a kromě výpovědí jednoho sta šedesáti informátorek a informátorů cituje desítky folkloristických studií z celého světa a čtenáře překvapí tím, že historka, která se měla udát v Liberci, v brněnské koleji či v pražské hospodě, je zaznamenána také v Německu, v Anglii, v USA a dokonce i na Novém Zélandu a samozřejmě spojována s místními lokalitami.
Historky jsou většinou krátké a tak, jak se od nich vyžaduje, zajímavé, často děsivé, téměř vždy dějové. Daleko více místa autor ovšem věnuje rozboru jejich původu, jejich rozšíření, jejich smyslu, cituje jejich nejrůznější varianty tak, jak se ve světě vyprávějí.
Pro mnohé čtenáře bude překvapivé, že to, co považoval (ostatně jako ještě nedávno i odborníci) za něco mrtvého, totiž folklor, lidovou tvořivost či pověsti, žije, jen se to při-způsobilo moderní době, jen na místo bájných knížat, zázračného koně či vězně v hladomorně mluví o motocyklistech, kterým kus plechu na předjížděném autě uťal hlavu, místo na hradech a v kasematech dějí se podivné či hrůzné historky v metru, na autostopu či na studentské koleji. A nešíří se vyprávěním někde u ohně, ale po internetu anebo v bulvárním tisku, který je stejně jako kdysi bájící vypravěči vydává za skutečné události.
Právě současná životnost folkloru vede autora ke konstatování, „že člověk je nejen zoon politikon, homo economicus a homo faber, ale i - a v jistém ohledu především - homo narrans - tedy člověkem uvažujícím primárně v příbězích." Je to podnětné pozorování, které mimo jiné vysvětluje masovou oblibu televizních seriálů (a to i těch nejpitomějších) či detektivek, a tak nepatrný zájem o tu část moderní prózy, která příběhy odmítá.
Janečkova kniha o pověstech a fámách v naší republice je prací odbornou, ale její téma je tak zajímavé (tak plné příběhů), že i naprostému laikovi přinese potěšení. Ostatně, komu výklady jednotlivých příběhů připadají příliš odborné, zdlouhavé, či dokonce nudné, může je snadno přeskočit a vrhnout se na další příběh, (je jich v knize sebráno sto třicet šest) určitě se nebude nudit.
Černá sanitka a jiné děsivé příběhy. Současné pověsti a fámy v České republice, vydalo nakladatelství Plot 2006
