Ivan Klíma: Mýtus o vášnivé ženě

Kultura
7. 5. 2007 15:38
bez popisku 9151
bez popisku 9151

Irena Obermannová v novém románu Deník šílené milenky se už titulem hlásí ke své úspěšné prvotině Deníku šílené manželky. V románu vystupují postavy, které už známe: Xénie, Miláček a jejich obě dcery Kristýna a Justýna. Autorka nezastírá, že obě díla jsou silně inspirována vlastním životním příběhem.

V prvním (bezmála o deset let starším románu) dominoval příběh, který občas s humorem, občas spíše lítostivě ukazoval na hluboký rozpor mezi sněním o lásce jako milostném soužití a skutečností, jak ji přinášejí manželství, rodičovství, prostě všední život se všemi svými banalitami a zklamáními. V novém románu jako by autorka chtěla zopakovat deset let starý půdorys příběhu, jako bychom se nořili do stejných vod: znovu myšlenky na sebevraždu kvůli nešťastné lásce, sžíravá žárlivost, nová láska přinášející naději na štěstí. Vše opět končí krachem a román stejně jako ten první se loučí s hrdinkou v blázinci.

Zdánlivě obdobný všední a v podstatě banální příběh ze života, jenže tentokráte už hned v počátku vpadává do příběhu iracionální pohádková či přesněji mýtická Osoba proměnlivé podoby – jednou se zjeví jako stařena, jindy na sebe bere podobu schizofreničky v blázinci, hned nato terapeutky, později se představí jako Lilit. Tato záhadná, zcela nereálná, objevující se a zase mizící bytost hned ve svém prvním vstupu napadá hrdinčin (nepochybně společensky většinový) přístup k životu: "Nechceš si dělat problémy. Máš strach. Dneska potíže nejsou v módě. Je taková šťastná doba. Spokojenost je náš bůh."

Osoba zanechá hrdince jablko, to se však v jejích rukou mění v hada, který ji uštkne. Xénie upadne do jakéhosi transu, obklopí ji plameny a zjeví se jí písmo knihy, v níž může číst. Tancuj se mnou. Povedu tě, neměj strach. Jmenuju se Lilit, dobře mě znáš. Jsem všecko, co jsi zapomněla. Jsem jako ty a jsem tvým opakem. Jsem tvoje džungle a tvoje kniha. Tvoje paměť, tvoje ženskost i sen. Tvoje skutečnost. Tvý druhý já, co ti řekli, že není. Otevři mi, pusť mě k sobě. Znám odpověď na všechno tvoje otázky… Nedávej si pozor. Pokecej se, potřísni se, znesvěť se, shoř… Lilit jméno tvý.

Co to náhle vpadá do příběhu? Pohádka, ztělesněný sen? Módní tajemno?
Řekl bych spíš. Že to zazní zoufalé zavolání: musíme se vymanit z převládajícího způsobu života, který je ubíjející a vede do prázdnoty a osamění. Novost chování symbolizují oheň, tanec, slova vznikající v mystickém vytržení. Mytickou podobu Lilit autorka rekonstruuje z apokryfní podoby údajné první ženy Adamovy, kterou Bůh stvořil z ohně a dal jí jméno Lilit. Tato předchůdkyně Evy se posléze vzbouří proti Adamovi i proti Bohu, chce svobodu, chce žít podle svého, uprchne před nimi, miluje se s ďábly, je ohnivá, je prokletá, je šťastná, protože je sama sebou. Člověk může být šťastný, jen když se vymaní ze všech pout, kterými ho svazují: společnost, morálka, zvyky a vlastní pohodlnost. Autorka dál vypráví svůj všednodenní příběh, ale stále více do něj vplétá příběh mytologický, v němž hrají roli symbolické předměty: jablko, strom a had, který uštkne a tím vzbouzí vzpouru, touhu člověka být sám sebou.

Poddajná, trochu uplakaná a osudem pronásledovaná Xénie se postupně a s váháním mění v Lilit – tedy svobodnou bytost. Když se jedné z Osob, které k ní promlouvají, svěří se svými pochybami, dostává se jí odpovědi: "Nemusíme všemu rozumět, to je jedním ze základních omylů naší doby." Některé jevy mají význam, slovy nesdělitelný. Lze ho předat jen pomocí pocitů. Jedním prostředkem sdělení je tanec anebo jakési výkřiky pronesené v mystickém vytržení jako třeba GRZÚÚÚÁÁÁÓÓÓ (bizarní slovníček takových výkřiků autorka uvádí na závěr knihy). "Přijde doba," pokračuje převtělená Lilit, "kdy lidé zapomenou tančit, bude to pyšný čas, kdy stromům nebude rozuměno. Listy nebudou mluvit a lidé zapomenou pohyby. Bude to doba zmatení, kdy uzdravení se bude považovat za nemoc a hadí víno za jed." Kdy, doplňme, ty z lidí, co se chtějí vymknout, ostatní považují za blázny. (Blázni anebo ti, kdo jsou za ně označeni, jak si ještě někdy příště ukážeme, se stále častěji stávají hrdiny současné prózy).

Stejně jako první román končí i nový román tím, že hrdinku odvezou do blázince. Zatímco v prvním románu tu končí jako zoufalá, teď se tu ocitá jako člověk, který nalézá sám sebe, svoji řeč, svoji skutečnou podobu, svůj pohled na svět. "Je nutný navrátit Bohu jeho ženskou tvář, Bůh úpí bolestí. Je nutný vrátit mezi lidi ráj, ne ten dokonalej, neživotnej, ale ten, kterej s sebou Lilit odnesla."

Román osobitým způsobem vyjadřuje vzdor vůči dnešním konvenčním hodnotám,  představě o dokonalosti, o fungování na základě toho, že se vše rozebere, vše popíše, všemu rozumí. Obermannová se pokouší vyvolat představu odvěkých rituálů, při nichž člověk ještě dokázal hovořit s přírodou a vyjadřovat se písněmi a tanci. V jejím světě ožívá mytická podoba ženy jako dárkyně života, která mívala podobu bohyň.

Deník šílené milenky je příběhem o cestě k sobě, od falešného snění ke snění, které je spojeno s osvobozujícími činy. Je možné, že některým čtenářům bude tajemná, mystická linie prolínající příběh připadat jako málo srozumitelná či násilná, ve skutečnosti tvoří hlavní jádro knihy a staví ji mezi přední výkony naší soudobé prózy.

Naše nejnovější vydání

TÝDENInstinktSedmičkaINTERVIEWTV BARRANDOVPŘEDPLATNÉ