Protože se budu po nějaký čas pravidelně pouštět na těchto stránkách do kritických úvah, měl bych aspoň zhruba povědět, co si myslím o podobném usilování. Je známo, že většina autorů nemiluje kritiky a s oblibou prohlašuje: kritik je ten, kdo by knihu, kterou podrobuje zkoumání, napsal líp než autor, kdyby ovšem uměl psát. Ačkoliv se počítám rozhodně spíš mezi autory než mezi kritiky, podobně pohrdavý názor na kritiku nesdílím. Jde prostě o dvě odlišná (dnes ani populární, ani výnosná) povolání.
Spisovatel, chce-li být hoden toho jména, má napsat dobrou knihu. Kritik, chce-li být dobrým kritikem, musí napsat chytrou kritiku. Protože ani ten nejlepší autor není neomylný, kritik objeví jeho slabinu a setře ho za ni. Protože ani kritik není neomylný, může se stát, že to, co považuje za slabinu, se ukáže být v autorově díle tím nejcennějším. Protože kritika se píše nikoliv pro autory, ale především pro čtenáře, může se stát, že kritik čtenáře svým omylem zmate. Naštěstí pro autora se nejednou přihodí, že kniha, kterou kritik "rozmetal", vzbudí větší zájem než ta, kterou pochválil. (Příkladem toho jsou prózy kolegy Michala Viewegha.)
Kritikové jsou samozřejmě různí. Někteří považují za ctnost (tak je tomu hlavně v anglosaských zemích), pokud autor pokračuje "v nejlepších literárních či vůbec uměleckých tradicích", je srozumitelný a něco si myslí o lidech a o společnosti. Jsou jiní, kteří naopak odsuzují tradiční umění a nejvíce oceňují novátorství. (To platí především o kriticích výtvarných, kteří jsou ochotni vydávat za velké umění i kupu hnoje na střeše automobilového vraku, jen když jim to připadá novátorské.)
Kritici velmi často cítí jako povinnost každé dílo nějak zařadit, popřípadě vysvětlit to, co je v něm podle jejich mínění pro čtenáře či diváka skryto. Toto počínání lze vysvětlit jedním zásadním rozdílem mezi umělcem a kritikem. Zatímco vnímání umělců bývá spíše obrazné, kritik usiluje o přesné formulace, chce, aby jeho kritika se opírala o vědecky podloženou metodu. Když jsem psal své studie o Čapkovi a o Kafkovi, přečetl jsem desítky studií uznávaných kritiků. Především při výkladech Kafkova podivuhodně snového světa plného záhadných obrazů a podobenství jsem narazil na opravdu krkolomné vývody. Zatímco Kafka zobrazoval svá osobní trápení, svůj životní příběh, kritici se snažili z jeho obrazů vydedukovat složité filozofické systémy, či geniální věštby o příštích osudech lidstva. Ve snaze připodobnit autorovo myšlení svému hledali jeho inspiraci nikoli v životě, ale v nějakém myšlenkovém systému. Skvělé obrazy podle nich nevznikaly jako obrazy ať už vnějšího života nebo autorova vnitřního světa, vykládali je jako působivé ilustrace myšlenek a považovali za své hlavní poslání tyto myšlenky v nich nalézt a obrazy tak rozšifrovat.
Vzpomínám si, jak před lety Milan Kundera opakovaně radil kritikům v Literárních novinách, aby psali pro čtenáře, nepředváděli svoji učenost, spíš upozorňovali na základní příběh díla, jak na ně působí a jestli podle jejich názoru stojí za přečtení či za vidění. Kundera, sám vynikající spisovatel, přitom hodně uvažoval o literatuře a chápal ji jako svébytný svět, ne jako nesrozumitelnou řeč příběhů a obrazů, jež je třeba lidem přeložit a vyložit, najít jaké myšlenky se za nimi vlastně skrývají, anebo by se mohly skrývat, kdyby autor své dílo pojal jinak a lépe.
Mám na poslání kritiky v novinách či časopisech podobný názor. Každé dílo je především setkáním mezi umělcem a čtenářem či divákem. Jako každé setkání dvou lidí je neopakovatelné, nemá tedy smysl ho předem usměrňovat či vysvětlovat.
Ale dnes vyvstává jiný problém. Náš knižní trh je zavalen knihami, naše televizní obrazovky jsou zaplaveny stále novými seriály, novými filmy a jejich novými hvězdami, člověk se nedopočítá galerií a výstav. Přitom většina z toho, co trh nabízí, je prostě brak, komerce, někdy docela obyčejný podvod. V takové situaci každý z nás hledá někoho, komu by mohl trochu důvěřovat a na jehož názor a vkus by se mohl při svém výběru aspoň maličko spolehnout.
Podaří-li se mi získat mezi čtenáři takovou důvěru, snad splním to, co čtenář od kritického sloupku očekává.
