Europeana Patrika Ouředníka mě nadchla, autor má vtip, smysl pro jedovatou ironii, pro aforismus a dovede vyhmátnout paradoxy historie. Takže jsem si s očekáváním toho nejlepšího sáhl po jeho útlé novele Ad acta.
Můj milý autor tu nahromadil spoustu útržků lidských osudů, rozhovorů či spíše blábolů, jak je lidé mezi sebou vedou. Občas se tu někdo zasebevraždí, znásilní či zavraždí, občas se něco vyšetřuje, ale nic se (ostatně tomu tak v životě bývá) nevypátrá, nic se nedokončí, kdo je zvyklý v knize hledat nějaký příběh či dokonce rozuzlení, nedočká se.
Autor, který dává pronášet své aforistické a jedovaté postřehy jednotlivým hrdinům, před koncem upozorní: Čtenář definitivně pochopil, že definitivně nic nepochopí: co může románu poskytnout smysluplnější závěr? Smíření s osudem, smíření se svým údělem, smíření se svou nedokonalostí. Jak prosté a jak biblické! Dělání knih žádného konce nemá a čísti mnoho jest zemdlení ducha. Ano! Rodíme se do románu, jehož smysl nám uniká, a odcházíme z románu, jemuž jsme nikdy neporozuměli.
Takové bývá poselství postmoderních próz. Život nemá smysl, tudíž každý příběh je nesmyslný, určený k zapomenutí, je jedno, zda se stal či nestal a uzavírat ho může leda chorobný psavec anebo telenovela (kterou obvykle látají dohromady chorobní psavci). Má to svoji logiku, ta ovšem ve svém důsledku přinese smrt literatuře anebo aspoň její epické části, neboť lidé od nepaměti čekají na příběhy. Ale protože všechno je určeno k tomu, aby zemřelo, proč by to nemělo potkat literaturu, že?
Autor tu načrtl hejno postav a postaviček, sám jako by se vtělil do dvou protichůdných protagonistů, jedním je cynický stařec a špatný spisovatel Viktor Dyk (nemá nic společného s básníkem, o němž se dodnes učí děti ve škole, ačkoliv ho už nikdo nečte), druhým vzorný, nadaný a pilný policista Vilém Lebeda.
Ústy prvního autor poví něco o Češích, kteří vášnivě diskutují o názvu pro svou zemi, jako by to mohlo něco změnit na skutečnosti, že kdybys tu žil sto let, narazíš zas jenom na blba… Osobně nepochyboval o tom, že existence českého národa má od jistého, relativně raného bodu v dějinách veskrze degenerativní charakter…
Ústy druhého se vyjádří k demokracii. Coby humanista věřil, či přesněji řečeno doufal v urozenost ducha. Skloubit urozenost ducha s demokracií je ovšem nemožné: v demokracii vládne lid, nikoliv člověk, a lid nevěří o nic víc v urozenost nežli v ducha. Lid vyznává jiné hodnoty… Osvícená monarchie je jistě vzácné zboží, ale párkrát to tu už bylo, zatímco nikdo nikdy nezažil osvícenou demokracii. Res publica je hezká věc, ale chtělo by to najít způsob, jak z ní vytěsnit lid.
I když nejsem stoupencem podobných zobecnění, zazní tu známá a sympatická, i když jistě v tomto případě nepříliš původní Ouředníkova jedovatost. („Demos osudově a bezděčně strhává ke své nízké úrovni všechny ty, kdož mají za to, že jej osvěcují“… Maeterlinck.)
Většinu textu však tvoří pusté tlachy jednotlivých postaviček (většinou penzistů) anebo jakoby rozběhy k nějakému příběhu, jenž však mizí, vystřídán začátkem jiného příběhu, který potká stejný osud. Ale konec konců ve světě, který nemá smysl, se všechno mění v bezsmyslný tlach. Autorovi nelze nic vyčítat, je pouze ve svém myšlení důsledný. Naším právem i v té bídné demokracii je, že nemusíme souhlasit, dokonce, pokud milujeme příběhy, které jejich autoři dovádějí k nějakému konci, knihu nemusíme číst.
