Když před několika lety Art Spiegelman vydal svůj dvoudílný komiks Maus, trochu mě překvapilo nadšení, s nímž byla kniha přijata. Konec konců malíř nezachytil nic, co by nebylo už mnohokrát popsáno, a připadalo mi, že celá příšerná historie masového vyvraždění Židů nemohla získat na účinnosti tím, že se tu pronásledovaní objevovali v podobě myší a nacističtí vrahové v podobě koček.
Jenže díla se posuzují i v rámci žánru, v němž se objevila. Je mnoho čtenářů komiksů, kteří znají jen komerční brak se supermany, batmany, s vesmírnými příšerami anebo s roztomilým kačerem Donaldem či s Mickeymausem. Najednou autor svým kresleným postavám dal vystupovat v drastickém příběhu, který na rozdíl od těch smyšlených jen vyprávěl o skutečných zločinech. Přitom příběhy ve své úděsnosti překračovaly všechno, co fantazie dokáže vytvořit.
A na to, že lidé jsou v komiksech často zobrazováni v podobě zvířat či nějakých neskutečných oblud, jsou čtenáři komiksů zvyklí. Najednou postaveni tváří tvář skutečnému historickému dění užasli a byli otřeseni či aspoň osloveni víc, než kdyby vyslechli přednášku anebo si přečetli historickou práci o témž tématu.
Žijeme v době, kdy slovo je vytlačováno obrazem a stává se často jeho pouhým doprovodem, někdy degradováno na pouhé citoslovce, různé: puf, boom, ratata, uh, křus fí, benk, bank či žbluňk. Toto znevážení slova má samozřejmě následky pro celou kulturu, pro vzájemnou lidskou komunikaci a vede k úpadku slovního projevu. Na druhé straně ignorovat skutečnost, že si lidé žádají obraz, štítit se žánru, který staví na obrazu, je výrazem myšlenkové strnulosti.
Konec konců každý autor, který napsal scénář k filmu či k nějaké televizní hře, se přizpůsobuje dobové chtivosti vidět život převedený do obrázků, a není tedy divu, že i au-toři, kteří se vyjadřují především slovem, si najdou své kongeniální výtvarníky a vstupují do žánru, který se donedávna považoval za nedůstojný pro důstojného spisovatele.
Chci zmínit pro příklad dva autory, kteří podle mého názoru dosáhli pozoruhodných výsledků. Jaroslav Rudiš spolu se zkušeným kreslířem Jaromírem Švejdíkem vytvořili trilogii o železničáři Aloisi Nebelovi. Komiks vždy omezuje rozlohu textu, ale Rudiš dokázal opravdu brilantně vytvořit hlavní figuru příběhu Aloise Nebela. Dobrácký železničář je obyčejný člověk spíše z „dolní" části společnosti (jak tomu u Rudišových hrdinů bývá), oddaný až groteskně svému povolání. Uznává třeba jedinou literaturu - jízdní řády.
Zároveň je to člověk zasažený dějinami druhé poloviny minulého století, kdy se kolem něho střídají okupanti a zoufalci, kde vinní i nevinní prchají před zrůdnou mocí. I na Nebela dějiny občas dolehnou, tehdy upadá do stavu, v němž náhle do přítomnosti vnikají scény a dramatické obrazy z minulosti. Hrdinu (se symbolickým jménem) náhle obestře mlha, v níž se nedokáže pohybovat, a na čas se ocitá v blázinci.
Autor sleduje jeho příběh, balancuje přitom na hraně reality a snové skutečnosti. V dalších dílech Nebel prchá z místa, kde prožil celý život a nějaký čas pobývá, na Hlavním nádraží (kde taky jinde) v Praze. Tady poznává nové lidi, psance i ubohé bezdomovce, pijany, vraha, ale také znovu běsy minulosti. Tady káže o železnici, najde ženu, která ho miluje a v posledním díle se vrací do rodných hor...
Ale nemá smysl vyprávět děj, který, jak tomu v komiksech bývá, je překotný a plný dramatických událostí a zvratů, (včetně povodně či nečekaného porodu, jemuž asistují tři ukrajinští dřevorubci). Považuji za podstatnější, že autor dokázal na tak zúženém prostoru vytvořit po-stavu s jímavým osudem, člověka, který prochází dějinami, jejichž krutost vším svým chováním a vší svou činností odmítá.
Druhý komiks, který chci zmínit, je zcela jiného druhu. Zkušený a plodný autor a výborný publicista Miloš Čermák se slovenským výtvarníkem Milošem Gašparcem vytvořili pro časopis Reflex dvojici současných dívek, teenagerů, jejichž všední život rozložili do více než sta drobných epizod. Jestliže většina komiksů pro tento okruh čtenářek vypráví pokud možno dramatické milostné příběhy, ať už moralizující anebo jen vzrušující, ve svých příbězích o Haně a Haně autoři zůstávají u pouhých banalit, které naplňují život obou hrdinek.
Zobrazují přitom způsob života, který se vyhýbá všemu, co jej přesahuje, v němž důležité je, kdo koho balil v klubu, kdo chodí s dýdžejem, která z kamarádek má větší prsa, jaký si dají drink, kdo se zná s pornoherečkou, jakou sukni si koupila jejich spolužačka, jestli už by neměli změnit přítele, jaká barva je cool. Každou jen trochu odtažitější událost dokáží zbanalizovat.
„Matčin přítel minule říkal, že země se prej má srazit s nějakou planetou. A pak to bude jako dost hustý." „Co jako?" Že jako bude konec civilizace." „Ty jo. To jsem nevědě-la." „Nevíš, co jako přesně ten konec civilizace znamená?" „Nevím." „To je blbý." „A proč jako?" „Protože kdyby pak měli zavřít klub, to by bylo fakt hustý."
Pokud zavadí o nějaký společenský či mravní problém, odmítnou jej jako blbost, která se jich netýká, kdo smýšlí jinak, je vadný. Přitom věří, že jsou inteligentní, zajímavé a šťastné. Zdánlivě nicotné epizodky v celku vytvářejí obraz individuality v masové společnosti, kde vlastně všechno je formováno společnými zážitky, modely, nabízené reklamou a průmyslem zábavy. Na nadarmo se obě hrdinky jmenují stejně a jsou od sebe k rozeznání spíše jen barvou svých vlasů a triček. Přitom nikde ani v jediné epizodě nezazní jakékoliv moralizování.
Jsem přesvědčen, že teenageři si s potěšením a zadostiučiněním řeknou, že tohle je super čtení právě o nich, zatímco staršímu čtenáři připadne, že obraz tohohle životního stylu je trochu k pobavení, ale daleko víc k důvodem ke smutku.
(Komiks Alois Nebel, kreslená románová trilogie, vydal Labyrint. Komiksy Hana a Hana nakladatelství BB/art.)
