Musím se omluvit, že píšu o knize, kde jsem několikrát zmiňován, na druhé straně aspoň částečně znám z vlastní zkušenosti mnohé z toho, o čem kniha pojednává..
Dialog byl názvem jednoho z operativních svazků, který vedla komunistická státní bezpečnost o svém urputném boji proti spisovateli Pavlu Kohoutovi. Radek Schovánek z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinu komunismu z dvacetidílného svazku (zhruba šesti tisíc stránek), vybral zprávy udavačů, hlášení nižších i vysokých příslušníků Státní bezpečnosti a jiné dokumenty týkající se Pavla Kohouta.
Čím se „objekt“ provinil? Byl spisovatelem, který podle oficielního, tedy i policejního mínění zradil ideály socialismu. Ačkoliv kdysi psal angažovanou poezii, od počátku šedesá-tých let hájil právo spisovatele tvořit ve shodě s vlastním svědomím a svoji tvorbu publikovat. V tom se jistě shodoval s ostatními zakázanými spisovateli, jenže Pavel Kohout patřil k světoznámým dramatikům. Současná moc byla schopna ho zakázat doma, nikoliv ve svobodném světě.
Pavel Kohout navíc odmítal trpně přijmout všechno sekýrování, všechna omezení a zákazy, jimž byli zakázaní kolegové vystaveni. V mezích mizerných socialistických zákonů protestoval, psal prezidentovi, ministrům a dalším vykonavatelům mocenské zvůle, poskyto-val rozhovory zahraničním novinářům, organizoval protestní petice (například petici žádající, aby se političtí vězni směli aspoň na vánoce vrátit domů). Byl jedním z autorů textu Charty 77.
Z dokumentů plyne, že hlášení o něm podalo či pravidelní podávalo více než dvě stě čtyřicet(!) udavačů. Jmenovitě dokumenty zmiňují sto devadesát příslušníků Státní bezpečnosti, kteří „na Kohoutovi pracovali.“ Skutečně zapojených příslušníků a jejich přímých pomocníků bylo mnoho set.
V čem spočívala jejich práce? V cenzurování dopisů, v odposlouchávání a sledování Kohouta, jeho ženy a desítek jejich přátel. Spisovatele vystěhovali z jeho bytu, předvolávali ho k výslechům, umístili pod jeho auto bombu, zbili ho, když se spolu s přáteli pokusil navštívit ples železničářů, organizovali desítky petic proti němu, vymysleli kompromitující kampaň, která měla vzbudit dojem, že je jejich spolu-pracovníkem. (Dobře věděli, jak se lidé dívají na jejich činnost i na ty, kdo ji podporují. A za nejlepší způsob zostuzení považovali dávat najevo, že někdo, kdo je dosud považován za slušného člověka, s nimi spolupracuje.)
Otrávili jeho psa, slátali celý detektivní příběh, v němž figurovali vyděrači, žádající o statisícové částky. Aspoň úryvek jakoby anonymního dopisu z tvůrčí dílny STB: Příteli, plujeme na jedné lodi s tím rozdílem, že nemáme prostředky na financování činnosti. My chceme pracovat, slož proto částku Kč 500 000, - v náš prospěch, v budoucnu se ti vše vrátí zpět a uslyšíš o nás…A přesné instrukce kdy kam má peníze uložit.
Kohout na vyděračský dopis upozornil policii, potom, jak ukazují dokumenty, následovala absurdní komedie. Spisovatel dostal ochranku, která s ním jezdila, policisté mu opatřovali falešné peníze, které pak, pečlivě hlídán, odvážel na navržená místa. Jedna složka policie vše inscenovala, zatím co druhá složka předstírala, že celou aféru bere vážně a soustavně Kohouta informovala „o svém pátrání“, varovala ho a instruovala, jak si má počínat.
Kromě této, jistě náročné akci, která si vyžádala desítek spolupracujících policistů často v nejvyšších funkcích, desítek hlášení, a stála miliony korun, jsou v dokumentech za-chyceny i neuvěřitelné malichernosti jako synopse pro vystoupení zástupců Lidových milicí, (tito bojovníci měli Pavla Kohouta navštívit a vyslovit mu své pohoršení nad jeho protisocialistickým jednáním). Ještě malicherněji působí záznam o prohlídce potravinových balíčků, které Kohoutova žena Jelena (už z vynuceného exilu) zaslala několika svým známým. Nakonec, jak známo, Pavla Kohouta pustili do zahraničí s jasným úmyslem nedovolit mu návrat.
Kolik desítek či sta milionů stálo pronásledování jednoho spisovatele, který se nedopustil ničeho víc, než že se dožadoval svých práv, už nikdo nespočítá. A kolik stály všechny obdobné akce, (za něž jejich strůjci dodnes berou vysoké penze) už teprve ne.
Tři sta osmdesát stran knihy skládají (kromě několika stránek věcného úvodu k jednotlivým kapitolám) výhradně dokumenty. Při jejich čtení člověka napadá, že tak působivě by komunistický režim v jeho absurditě, prolhanosti a podlosti nezobrazil ani ten, kdo by jej usilovat navždy zostudit.
