Ivan Klíma: Svět podle kurvy

Není pochyby o tom, že Petra Hůlová je nadanou a zajímavou autorkou, která navíc dovede překvapit tématem svých próz. Tentokráte si zkusila podívat se na svět nebo přesněji na život svých současníků (hlavně mužských) očima kurvy.

Dlouhý monolog hrdinky těká jen kolem několika témat, z nichž na prvém místě je péče o její vagínu, hlavní "pracovní nástroj", pro něj má mnoho názvů, z nichž nejčastěji používá slova zandavák. O něj pečuje, kupuje mu masti, naslouchá mu, sleduje jeho reakce, váží si ho, vnímá jeho únavu i to, že si vlastně nic neužije. Stejné pozornosti se dostává i rašpli, jejímuž ukojení zandavák za peníze slouží. Důkladné popisy jejich vzájemného styku jistě nepatří k tomu, co knihu činí zajímavou. Ale autorka díky své hrdince a její profesi získává svérázný úhel pohledu na fungování současných vztahů, manželství, hodnot, které se obecně vyznávají, především pak na muže, kteří, ať se zaměstnávají čímkoliv, své činy řídí především potřebou potěšit svou rašpli. Popisů nejrůznějších souloží na pracovištích, v archivu a především v jejím umělohmotném pokoji, skupinových orgií či zneužívání holčiček je v knize opravdu dostatek.

Vůbec muži jsou trvalým předmětem vyprávěččina zájmu a – posměchu. Současný svět nazývá digisvětem; muži sedí v kanceláři v kravatách, (ty občas neodloží, ani když se zbaví ostatního šatstva) a žijí v nepovedených manželstvích, kde občas bez vášně obcují s manželkami, jejichž zandaváky jsou po porodech zplihlé a nepotěší je. Mnozí nikdy nedospějí, neboť jsou formováni "digisvětem"…, čím víc věcí je digi, tím víc mužů je bábovek, čímž nemyslím, že nosí pánskou kabelku a v ní  deosprej…, ale místo aby chtěli po přirozeném způsobu ulevit rašpidlu v kundím zandávadle, čím dál víc je jich speciálních, a to nejen násilníků nebo těch, kteří musejí být oslovováni sračko posraná a ztuhne jim, jen když už mají prdel na sračku rozšvihanou…, ale ti, kteří pořád prahnou po nějakých maminečkách a ťuntíkování a trestáni chtějí být někdy taky, ale k tomu i hýčkáni a pofoukávaní jako usoplené děti… říkám si, kolikpak digipřístroječků si každý týden otíráš antistatickou prachovkou, ty hajzle od rodiny, co ti teče mlíko po bradě a rád bys ještě chlemtal to moje z mých koz, i když doma jsi určitě vzorňáček a večer hajánek s týdenními intervaly nemastných spermatických ublinknutí do zandaváku manželky, která si myslí, že je normální i na zatlučení hřebíku volat opraváře. V neslaném nemastném manželství pak zkoušejí čísla, co radí v časopisech, při kterých má manžílek hrát zálesáka Billa, když se mu ve skutečnosti dělá mdlo při pomyšlení na zabití kapra…

Vyprávění prostupuje jedovatá ironie nejen vůči mužům, ale i vůči nechápavým manželkám, které naivně touží v rozhovoru s manželem řešit vzájemné problémy, vůči babám v menopauze, které s obrovskými taškami bloudí po obchodech, nakoupí si prádélko určené holčičkám, a když procitnou z opojení, musí je rozdat. Mnoho místa hrdinka rovněž věnuje působivým popisům mužské zvrhlosti a až s nečekanou rozhodností odsuzuje ty uchýly a strýčkopapínky, kteří obtěžují ještě nezralé holčičky.

Autorka se sice snaží neopouštět prostor, v němž se pohybují zájmy a zkušenosti prostitutky, tedy její mrdnu v umělohmotném pokoji s klecí, v níž sedí umělohmotný kanárek dovezený z Číny, a nákupní galerii, kam si chodí odpočinout a potěšit se, ale neodolá vábení se nad něj občas povznést aspoň jazykem. Zvláště v oblasti sexuální vytváří roztomile provokativní novotvary jako: kurvomrdci, kundaúbor, mrdnoklient, maminkomrdník, maminkomrdálista, buchtoprdka, předzandákovno, předkundí, manuální přípodrž, kyjovník samostoják, šimrovník na předspaní, usínačkovník lochtálek atd. 

Ačkoliv většina textu se pohybuje v oblastech vyhrazených spíše pornografii, autorka se dokázala vyhnout pokleslé dráždivosti, z úvah její hrdinky totiž čiší chlad, neschopnost pochopit, že také může existovat láska. Za jejím pohrdáním všemi city, intimními rozhovory, za jejím uštěpačným pohledem na mužské nectnosti a slabosti se dá sice vycítit skrytá lítost nad vlastním osudem, nad tím, co jí zůstává a nejspíš zůstane uzavřeno, nicméně chladná odtažitost v knize převládá. Zbývá bezútěšnost života, v němž nad vším dominuje sex, surovost, zvrhlost, záludnost, klam a zrada; jediným místem úlevy jsou nákupní galerie sdružených obchodních řetězců anebo jízda na bicyklu, která vzrušuje víc než sex zbavený citu.

Novelka (jistě z autorčiny vůle) nemá příběh, hrdinka navzdory své výřečnosti zůstává anonymní, nikoliv proto, že postrádá jméno, ale právě proto, že nemá svůj příběh, nemá minulost, je více spekulací nežli člověkem. Umělohmotný třípokoj lze vnímat spíše jako metaforu pro prázdnotu, do níž upadá život zbavený citu i jakéhokoliv jen trochu smysluplnějšího směřování.

Kniha jistě zaujme mnoho čtenářů, ale pro svůj odtabuizovaný jazyk asi najde i dosti odpůrců. Ostatně bych řekl, že nestřídmost v užití slov, které se ještě stále v nebulvárních publikacích částečně vytečkovávají, stejně jako opakující se popisy hrdinčiny "práce", nutí podezření, že autorka poněkud flirtuje se čtenářem: pohleď, jsem sice žena, ale troufám si i na to, nač by si ani otrlý chlap netroufl.

(Knihu vydal Torst, 2006)