Jaroslav Rudiš má rád uzavřené prostory, přitahují ho smrt a sebevraždy. Tentokráte v jeho Grandhotelu uzavřenost prostoru nesymbolizuje jako v prvním románu metro, ale město Liberec.
Hrdina je do něho zakletý, když se pokouší překročit jeho hranici, přímo symbolicky před tabulkou označující konec města zkolabuje, autobus zastaví a hrdinu musí bezmála resuscitovat. (Ve stejnojmenném filmu, film má vždy rád efektní obrazy, dokonce hrdina vyskočí z vlaku i s urvanou částí sedačky, k níž se připoutal, při své marné snaze uniknout z nepřekročitelných hranic města).Prostor Liberce se ještě úží do prostoru hotelu, který stojí na vrcholu Ještědu. Tady hrdina pracuje, tady se odehrává většina děje a s výjimkou psychoterapeutky, k níž hrdina pravidelně dochází, tu žije a pracuje i většina hrdinů jeho románu.
Prostředí hotelu stejně jako hrdinové stojící spíše na okraji společnosti, mají v sobě nutně cosi hrabalovského, hrabalovské jsou i některé bizarní či absurdní scény. Když hrdina na přání svého německého přítele Franze má vysypat popel mrtvého Němce na zahradu jeho rodného domu, zjistí, že tu teď stojí obchodní dům. Popel však rozhodí. Hrst jsem dal do kočárku s panenkou, co zpívá, když se jí sáhne na břicho. Trochu jsem nasypal mezi regály s postavičkami z kreslených seriálů. Hrst jsem nasypal na modelové kolejiště. Vláček bude Rudiho vozit až do svého elektrického konce. Nebo než ho někdo ukradne. A zbytek jsem nasypal do květináčů. Ty kytky byly umělé. Nijak nevoněly. Stejně jako Rudiho popel. Nebo mraky.
Hrdina románu, která vypráví svůj příběh a který hned v počátku oznámí, že má jediné jméno Fleischman, osciluje mezi autistou, dítětem a fackovacím panáčkem; prožil až zrůdnou šikanu, později ztratil rodiče a vyspěl v muže spíše mdlého rozumu, (tak se musí jevit, kdykoliv nahlas promluví) snícího o výškách,v podivína a vášnivého meteorologa amatéra, který má detailní znalosti o zákonitostech řídících počasí, tedy o pohybech tlakových výší a níží či tvorbu větrů.
Hrdina prakticky nemá přátele, ženy pozoruje hlavně klíčovou dírkou, když si spolu povídají na záchodě. Občas krade, posílá dopisy krásné metereoložce z televize a zato od ní dostává její podepsané podobenky, které ho vzrušují. Občas udiví nějakou znalostí, ale vždy podotkne, že pochází z televize.
Zvolit si takového hrdinu jakožto vypravěče je jistě nevděčný úkol. Jenže dovolte mi malou odbočku. Jak ještě napsat normálního hrdinu, když denně nás telenovely zavalují stovkami hrdinů, kteří se vykecávají ze svých všedních zážitků a trápení a téměř vše, čeho se dotknou, mění v mazlavou kaši? Každý, kdo se rozhodne vyprávět příběh o živých lidech, se musí s touto skutečností nějak vypořádávat.
Rudiš si tedy zvolil excentrického hrdinu, obdobně jako ve svém pozoruhodném comicsu o železničáři Nebelovi (k němu bych se rád ještě někdy vrátil) Fleischman je tichý dobrák, kterého mezi živými drží jen jeho láska k něčemu velmi skutečnému, co se mu stává klíčem ke všemu, co žije, jen v tomto případě to nejsou vlaky, ale tlakové výše a níže, krása nebe, záhady vzdušných proudů. Fleischman sice neskončí v blázinci, zato málem skončí svůj život při koupání, protože se ostýchá přiznat, že neumí plavat.
Stejně jako jiní Rudišovi hrdinové, jako Alois Nebel, hledá si Fleischman cestu k výšinám, tedy způsob, jak by unikl z obklíčení, v němž až dosud tráví život. Příběh zvolna graduje tím, jak se hrdina vnitřně osvobozuje, nakonec nalézá dívku, do které se dokáže zamilovat, zároveň také odvahu prvně v životě popravdě někomu přiznat svůj skutečný životní příběh. V této chvíli příběh vrcholí a nejspíš by měl končit.
Autor, který však má zálibu v symbolických obrazech, vymyslí ještě únik v balonu, který si hrdina sám sestrojí. Čtenář po právu čeká, že se hrdina zřítí (ostatně ve filmu, k němuž psal Rudiš scénář, se opravdu zřítí, i když pád z výšin je tu zase přislazen happyendovým koncem), za prvé jeho fušerské dílo může jen těžko někam doplachtit, za druhé Grandhotel je podle autora místo, které svádí k sebevražedným skokům.
Ale v románu se tak nestane, Fleischman, teď už obdařený přiznaným křestním jménem stoupá do výšin, které miluje. Aby scéna nepůsobila příliš pateticky (na to je Rudiš příliš dobrým spisovatelem) do koše se mu v poslední chvíle vetře jeho ničemný bratranec, který ho po léta ponižoval a který typickým produktem současného prázdného života.
Podivínský, jako by v jiném světě žijící hrdina umožňuje autorovi zvláštní pohled na současnou potrhlou, nikam nesměřující společnost, zároveň se dotknout (bez obvyklé hysterie, která problém doprovází) třeba otázky českoněmeckého soužití. (Liberec přece byl městem, kde Němci po staletí žili). Už zmíněný německý občan Franz, sem totiž vozí z Německa popel zemřelých rodáků a se symbolickým heslem Člověk musí skončit tam, kde se narodil, popel spolu s Fleischmanem rozhazují po místech, kde se zesnulí narodili a žili.
Grandhotel je novela výborně napsaná, do posledního detailu prokomponovaná. Už dlouho jsem nečetl text napsaný jazykem, který ve vyprávění či v dialozích ani na okamžik nesklouzne do banality anebo klišé, ačkoliv je ukotven do současnosti, o níž většina píšících už bez klišé nedokáže promlouvat.
