Ivan Klíma: Zlá padesátá
09.07.2007 15:24
Tři autoři během posledního roku napsali prózy, v nichž se vracejí do času svého mládí, tedy do let padesátých, případně do doby normalizace. Po výborném, zhruba před rokem vydaném románu Věry Noskové Bereme, co je se letos objevily dvě další knihy: útlá sbírka povídek Edgara Dutky Staženi z kůže ze tmy vycházíme a rozsáhlá skladba Ivana Kopeckého Čas hříchů.
Už název Dutkovy povídkové sbírky dává tušit, že čtení jeho próz naše city příliš nerozněžní. Opravdu, představa stažené kůže a tmy je ještě líbezná ve srovnání s obsahem většiny povídek. Mučení až k smrti při výslechu v poněkud kafkovsky laděné próze Dům, hrůzný útěk močálem při pokusu uniknout přes hranice (končící smrtí sežehnutím v drátech nabitých elektřinou), oddíl milicionářů znásilňující mladou servírku uprostřed loupících band – takový je svět většiny Dutkových próz.
Kat, sadistický referent, milicionáři, vraždící pohraničníci, tupí bolševičtí byrokraté na jedné straně, na druhé straně jejich oběti, které mohou nanejvýše nenávidět, trpně vzdorovat, dát se zabít anebo se oběsit – takoví jsou autorovi hrdinové. Zločinné jednání těch, kdo slouží zhovadilému režimu, je popsáno ve své zvrhlosti až s naturalistickou precizností a možná více než nechuť vůči těm, kdo takto jednají, vzbuzují chuť nepokračovat v četbě. Napadá mě, že po vší literatuře faktu, která pojednává o totalitních režimech a jejich ukrutnostech, po Továrně na smrt, autobiografii osvětimského Hösse, či po Solženicynově Gulagu vymýšlet podobně drastické příběhy a situace už ztrácí smysl i působivost.
Raději rychle přejdu ke knize, kterou jsem četl už v rukopise a která mně teď při druhém čtení připadala ještě lepší než při čtení prvním. V Čase hříchů Ivan Kopecký napsal vynikající kroniku života v jihočeském městečku začátkem padesátých let. Nevím, nakolik je příběh autobiografický (ostatně to není podstatné), ale svět, doba i lidé jsou nahlíženi desetiletým Janem Matějem Maštalířem. Hrdiny jsou pak lidé z jeho rodiny, tatínek geometr, milující maminka, prarodiče, bratr, také sousedé: opilec Mrzena, farář, místní pekař, udavačský fotograf, přednosta na nádraží či poněkud záhadný Dědák žijící osaměle nedaleko opuštěné pily.
Jedno z nejtragičtějších období našich dějin je trvale v pozadí dějů (Maštalířovi přijdou o celé jmění v akciích, které pro ně střádal dědeček finančník a musejí žít v dobrovolném exilu na malém městě, lidé se čím dál tím víc obávají zajít do kostela, maminka Maštalířova už nesmí učit francouzštinu, objevují se udavači a vládnoucí nevzdělanci, noví mocipáni se snaží řevem z tlampačů rušit církevní obřady a svátky), doba občas i vystrčí své pařáty, aby krutě zakroutila lidskými osudy: tu je zatčen pekař, tu soused krejčí se v noci oběsí, tu vystěhovávají souseda kulaka. Ale v první rovině zůstává sled podstatných i nepodstatných epizod, jak je prožívá, vidí či poslouchá desetiletý chlapec. Tu poskytne první pomoc zraněné Markétě, tu se prvně napije piva, chytá rybu, bojí se vlastních hříchů a zpovědi, stane se ministrantem, čte si v deníku záhadného Alberta, vztyčuje s tatínkem stožár pro větrnou elektrárnu, snaží se bránit barbarskému ničení pily. Nade vším pak převládají láskyplné vztahy v jeho rodině i prožitky prvního velkého přátelství mezi chlapcem a jeho spolužačkou.
Kopecký vytváří bohatou koláž, minulost se střídá se současností, lyrické obrazy s dramatickými scénami, vše spíná nádherný jazyk plný metafor a zcela oproštěný od jakýchkoliv klišé ("Hlavou se mu mele páté přes jiné, první přes opačné…"). Rád bych uvedl aspoň nějakou ukázku, ale to bych musel opsat celou knihu. Aspoň tedy jednu jedinou:
Malý Maštalíř prvně oblečen do ministrantského celý roztřesený ze své nové důležité funkce omylem zazvoní. „Teď se nezvoní,“ mrkne přísně pan farář. Naštěstí přichází čas pokleků, modliteb a dlaní na plocho, jako by den byl prokrajován i se svým dechem. Lidé v kostele se propadávají do víry, nastává čas Boží. Fuga pročísla kostel až do nejzazších koutů. Obtéká zadečky andělíčků jako řeka oblázky, do svící naráží jako do kmenů na pokrajích lesů. Zatím tatínek Maštalíř před kostelem pozoruje přípravu komunistického obřadu. Do náměstí vybíhají děvčata v modrých košilích, sukně jim výskají a odhalují bílá stehna. Kdosi vynáší obrovité portrétní poutače. Ze dveří dávné budovy radnice vycházejí placatí soudruzi. Generalissimus, Klement, zakladatelé hnutí. Hlavami rozrážejí prostor do náměstí… Potentáti stojí každý na jedné dřevěné noze, opírají se překližkovým rámy o renesanční fasádu najednou docela sami. Někteří koukají do zdi, jiní přehlížejí starobylé náměstí. Vlastně jen chvíli předtím, než budou vyvlečeni vzhůru. Než uvidí město jako svatí z kostela. „V nové spravedlivé víře teprve my všude dohlédneme,“ pobrukuje si dávno mrtvý vousáč. Provazem jej kdosi z odprýskaného přízemí radnice vytahuje vzhůru, pohupuje s ním jako s drakem a sdírá mu po omítce bradavice ze zapařených zad.
Lze obrazněji vystihnout protiklady pominuté doby? Kdybych chtěl shrnout, jak vnímám jemný dech knihy, pak z něho znamenám: i ve všepohlcující bídě doby se dá čestně žít, uchránit vzájemné vztahy i vlastní chování před ovzduším zamořeným lží, podlostí a nenávistí. Snad jen v díle Vančurově a Hrabalově nacházím takovou schopnost vyprávět, takovou obraznost a tak mistrné zvládnutí jazyka.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.