Skupina historiků se rozhodla požádat dvacet představitelů minulého režimu o rozhovor. Mezi těmi, kdo hovoří, jsou okresní funkcionáři, ale také vůdčí mužové bývalého režimu, jako generální sekretář KSČ Miloš Jakeš, šéfredaktor Rudého práva Zdeněk Hoření nebo předseda federálního úřadu pro tisk a informace Čermák. Kniha nazvaná Vítězové? Poražení? má více než osm set stran, ale jak se patří na příslušníky leninské strany, jednotlivci se ve svých názorech a postojích příliš neliší.
Pro většinu z nich byla sovětská okupace nezbytná, Gorbačov byl zrádce, listopadová revoluce neštěstím, neboť socialismus je jedinou přijatelnou a spravedlivou formou společenského uspořádání. Ti, kdo odporovali současnému zřízení, byli nepřátelé socialismu, obhajoba socialismu opravňovala jakékoliv činy. Zlatými slovy hýří nejvyšší představitel bývalé moci Jakeš: "Svým způsobem… propadli jsme iluzi demokracie. Poněvadž jsou momenty, kdy demokracie musí jít stranou, když jde o existenci socialismu."
Bezmála dvacet let po pádu režimu a po zveřejnění tak mnoha dokumentů Jakeš lituje, že proti demonstrantům nezasáhly lidové milice a jejich velitel byl dokonce odvolán. "Byla to veliká chyba, chyba, která se stala v časové tísni, obrovské časové tísni, v důsledku špatné informovanosti…" Generální tajemník totiž teprve dodatečně zjistil, že se ukázalo, jak lidi v disentu mleli z posledního. Říkali to sami, třeba Pithart a další.
Co z rozhovorů přímo čiší, je absolutní neschopnost vymanit se z izolovaného prostředí, v němž tito lidé žili uzavřeni ve světě svých problémů, své morálky, své vlastní lživé propagandy a absurdních předsudků. Je až neuvěřitelné číst po bezmála čtyřiceti letech od událostí v roce 1968 Jakešovo tvrzení, že "dnes se ukazuje, což jsem nevěděl, jak bylo napsáno v tisku, že tu byli západoněmečtí vojáci, američtí vojáci oblečení v civilu, takže proč by se tu neměli na tancích objevit sovětští vojáci oblečení v uniformách, že ano?"
Předseda pro tisk a informace Čermák se pyšní tím, jak lámal herce, kteří nechtěli přijmout fakt sovětské okupace. Takhle přesvědčoval Brodského, který chtěl vrátit legitimaci KSČ: "Vlastíku, to chceš, děti tě znají, on četl Hajaju v rozhlase, to hodíš kus života i tvoje žena za hlavu? Zvažte to, budete jenom litovat svého kroku…" Výmluvné jsou také jeho názory na Chartu a Antichartu. "Chartu napsalo pár lidí a vždycky to někomu dali podepsat, ale ta Anticharta, to bylo velké shromáždění v Národním divadle, kde se o tom mluvilo, hlavně tam vystupoval Karel Gott, dokonce Werich tam byl, podepsal Antichartu..." Ani v náznaku se nemihne myšlenka, že jedni dobrovolně podepisovali dokument, který znali, a podepisovali i s rizikem, že budou pronásledováni, zatímco druzí pod nátlakem panující moci protestovali proti dokumentu, který neznali.
Bývalý šéfredaktor Rudého práva se zase pyšní tím, že nikdy žádné noviny u nás neměly tak vysoký náklad jako právě ty, které řídil. Jako by nevěděl o tom, že jeho list byl nuceně odebírán tisícovkami organizací a že všechny ostatní noviny měly omezený příděl papíru a tedy stanovený maximální náklad.
Zazní až neuvěřitelně, když se pardubický tajemník Jeník ještě dnes chlubí tím, jak skvěle zvládal námitky podřízených a prosazoval svoje mínění. "Potíže nebudou, soudruhu, pro mě je to maličkost, já se tím nechlubím, ale jsem v nomenklatuře v ústředním výboru KSSS (Komunistická strana Sovětského svazu), mně stačí… pozvoniť v Kreml, a za minutu to mám vyřešený. Je to jasné? Odchod. Takhle jsem to vedl." (Pro absurditu tohoto výroku: jednalo se o název nového hotelu v Pardubicích, který byl pojmenován Labe, ačkoliv se očekávalo, že dostane jméno podle ukrajinského družebního města). Jaký to doklad samostatného a statečného počínání komunistického pohlavára.
Zato nikdo jako by si nevzpomínal na statisíce politických vězňů, na pravidelnou volební frašku, v níž 99 % voličů volilo nabídnuté kandidáty, na vynucené rezoluce pracujících, kteří schvalovali popravy nevinně odsouzených či protestovali proti nejrůznějším akcím imperialistického Západu (kam nikdo z nich nesměl vyjet).
Abych jen nepsal o těch, kteří předvedli svoji duchovní malost, jsou tu, spíše výjimečně, i osobnosti zajímavější, třeba Jaroslav Čejka, který dává nahlédnout do absurdity řízení kultury, s níž se často marně potýkal. Když jsem tuto svým způsobem unikátní a rozhodně zajímavou knihu dočetl, napadlo mě, že málokterý autor by se odvážil napsat hrdiny tak odtržené od života, jako se sami předvedli představitelé bývalého režimu.
