Když připravujete film a potřebujete se setkat s lidmi, o nichž si myslíte, že by vám mohli pomoct, je kavárna nenahraditelná. Přece se hned napoprvé nepohrnete k někomu domů, že. Čas pobývání v onom veřejném prostoru pak náhle dostává jiný smysl.
Stalo se mi to naposled minulý týden v Liberci na obhlídce pro dokument o srpnových událostech roku šedesátého osmého v tomto městě. Jako první přišel do kavárny v knihovně, opíraje se o francouzskou hůl, P. Š., jeden ze zraněných mladíků v onu osudovou středu 21. srpna, dnes pán po šedesátce. Šikmooký voják ze spřátelené armády zazmatkoval a začal střílet na náměstí do davu lidí. Pan Š. to schytal do ruky a do nohou a následky zranění ho trápí dodnes. Čas od času si pobude v nemocnici, kde z něho vyndávají bludné úlomky střel. Vypráví mi, jak se to celé seběhlo, a po chvíli se sehne a vytahuje z igelitky staré džínsy. Měl je na sobě, když šel toho dne do práce. Na zadních kapsách a kolem kolenou zejí roztřepané díry po kulkách. Ukazuje botu, takovou špičatou, páskovskou, s provrtanou podrážkou skrz naskrz. Když ležel bezmocně na chodníku, ještě mu - než ho kolemjdoucí odtáhli do bezpečí - prostřelili chodidlo.
Chvíli čekám na pana doktora C., který tehdy sloužil jako chirurg v liberecké nemocnici. Prvního zraněného přivezli s prostřelenou hlavou už o půl druhé v noci. Jak ranění přibývali (bylo jich nakonec celkem pětačtyřicet), přešli lékaři na systém válečné chirurgie, o níž si mysleli, že ji nebudou muset nikdy použít. Během dopoledne byli i první mrtví.
Pro postřelené děti, čtrnáctiletého M. B. a dvanáctiletou A. Š., tehdy 21. srpna skončilo dětství. Paní I. K., tehdy devětadvacetiletá, vzpomíná na svého otce, který zemřel na následky zranění v září toho roku. Stál pod podloubím na náměstí, když do domu narazil tank a pobořil ho.
Bývalá zubní laborantka P. E. dopodrobna líčí, jak jí zbloudilá kulka provrtala lýtko. Léčila se pak osm měsíců. Ale přežila. Jedenatřicetiletá zdravotní sestra E. L. takové štěstí neměla: postřelili ji u pošty cestou do nemocnice a čtvrtý den svému zranění podlehla.
V kavárně houstne vzduch. Těch uplynulých čtyřicet let jako by nebylo. Fotograf pan T. toho moc nenamluví, za něj vyprávějí fotografie, na nichž zachytil dramatické okamžiky střetů s okupanty. A novinář L. P. v oněch dnech zraněn nebyl, ale normalizační režim se mu v dalších letech za aktivní protesty proti okupaci pomstil po svém. Nemohl, jako ostatně spousta dalších lidí, nadále vykonávat svoje povolání a šel pracovat do JZD jako dělník. Přivydělával si překládáním z němčiny a jeho překlady „pokrývali" přátelé-literáti.
Dozvídám se, že většina těch, kteří byli zraněni, měla v dalších letech potíže nejen zdravotní, ale i existenční. Byli pro společnost nebezpeční a nepohodlní, neboť byli živými důkazy nezištné bratrské pomoci socialistických armád. Naučili se o tom, co zažili, mlčet a mnozí z nich nechtějí mluvit ani dnes.
Přemlouvám je, protože už dávno nastal čas podat svědectví nejen při setkání v kavárně.
Autorka je dokumentaristka
