Jana Hádková: Chvála kavárny v předvánočním šílení

Sedávám občas těsně u okna v jedné internetové kavárně uprostřed města a zpomaluji čas u kávy a cigarety. Jen tak se dívám, jak lidé na ulici spěchají, a snažím se potlačit pocit, že něco zmeškávám. Zvlášť v tomto čase vánočním.

Kolem mé výlohy procházejí ženské obtěžkané taškami s nákupy, v očích výraz uštvaného zvířete, a chlapi, kteří se děsí Vánoc, protože zase, jako každý rok, nemají včas koupené dárky.

Nevybavuji si nikoho, kromě dětí, kdo by se na tyhle dny těšil. Znáte to, ještě jsme nesplatili loňskou půjčku a už jsou tu další Vánoce. Musí se vypulírovat domácnost a krabice na cukroví nejsou ještě dost plné. Kdo všechno vlastně přijde na štědrovečerní večeři a kolik bude potřeba brambor na salát? A zase vymýšlet, co komu koupit...

Zkouším si vzpomenout, co jsem kdy dostala za dárky. Jednou, bylo mi asi deset, byly pod stromečkem brusle. Nic moc, žádné bílé krasobruslařské, takové bytelné, hnědé, spíš klučičí. Ale nahradily nenáviděné šlajfky. Ta radost! Později knihy, a jak člověk rostl, přibývaly ponožky, svetry a šály.

Moje děti pak dostávaly to, co bych si sama jako dítě bývala byla přála - lyže, baterku, mikroskop, angličáky... a na svátky jsme jezdili na hory, zásobeni cukrovím od babičky.

Dopíjím svou kávu a dávám si sklenku fernetu. Ještě se mi nechce odcházet. V kavárně je teplo, hudba tu kupodivu hraje tiše a v zadní místnosti brouzdá pár lidí, pro něž Vánoce taky nejsou důležité, po internetu.

Vedle u stolku sedí dvě dámy středních let u svařáku. Nemohu neslyšet, co si povídají. Jak ještě nikdy neprožily Vánoce podle svých představ. Kdyby bylo po mém, kdybych byla sama, povídá jedna, na Štědrý den bych celé dopoledne ležela a četla bych si. Nevařila bych, salát a kapra bych si dala někde v hospodě. Já bych jela na svátky do Paříže, řekla druhá a trochu se při té představě zasnila. Igelitka u jejích nohou se sesula a sklenice s majonézou se zakutálela pod stolek.

Sváteční zvyky a rituály mají asi v každé rodině svůj pevný řád. U nás se v poledne podává černý kuba a večer to bez řízků zkrátka nepůjde. Celé odpoledne budu kmitat v kuchyni, moji drazí půjdou na procházku se psem a jako obvykle pustí do řeky toho nejmenšího kapra, co byl ke koupi. Vrátí se celí vymrzlí a hladoví, a kde že je ta štědrovečerní večeře... Budu si říkat, že letos to už opravdu bylo naposled a že příští rok pojedu na svátky třeba také do té Paříže.

Dopíjím skleničku a začínám hledat kartičku, na níž mám napsáno, co všechno musím nakoupit. Ještě nemám dárek pro skorosnachu, pro muže a pro babičku. A tak mizím z útulné a klidné kavárenské oázy, v níž čas má stále všední podobu, a nořím se do svátečně osvětlené hektické ulice.

Autorka je dokumentaristka