Nedávno jsem zažila na jedné pražské ulici zvláštní výjev. Proti mně šel mladý muž s obrovským pouzdrem, které patrně skrývalo nějaký hudební nástroj, a zpíval si. Zpíval si vesele, ne jako třeba opilec, ve kterém dávka alkoholu vzbudila touhu projevit se. Zpíval si jen tak. Lidé ho míjeli bez povšimnutí. Inu, blázen!
Ani jsem netušila, co všechno mi ten letmý zážitek z ulice připomene. Z mého života takový spontánní zpěv zmizel. Kdysi jsme jezdívali s tatínkem z Prahy na Moravu. Autem to trvalo pět hodin a my si po celou dobu zpívali. Vůbec ne superstarově, ale radostně, až do ochraptění. A také jsem slýchávala z protějších oken zpívat sousedku u domácích prací. A kde je to všechno dnes? Ukolébavky nahrazuje porce televizních příběhů, protože utahané frustrované matky při druhé směně v domácnosti nemají na zpěv ani pomyšlení, a hudební výchovu ve školách považuje většina dětí za „vopruz". Existuje ještě vůbec zpívání u táboráků? Muzika se konzumuje se sluchátky na uších: pecky do hlavy. Každý je se svou muzikou sám.
Ale co když to tak úplně není? Člověk má dnes tendenci přiklonit se spíše k nějaké té temnější alternativě skutečnosti, ale je to skutečná výpověď o světě? V takových chvílích se občas stane, že odněkud přiletí zpráva (skoro se mi chce říci poselství), která tyhle pesimistické úvahy vyrovná. Na jednu jsem narazila na internetu: byl tam rozhovor s autorem písně Řekni, kde ty kytky jsou, téměř devadesátiletým Petem Seegerem. Na novinářovu otázku „Myslíte si stále, že síla hudby může změnit svět?" odpověděl: „Ano, je to jedna z věcí, které to dokážou. Slova jsou dobrá a pomáhají nám v tom, abychom si dodali sebedůvěry z toho, že jsme nejvyspělejší druh na naší planetě. Ale stejně potřebná jsou všechna umění, sporty, vaření, jídlo a ostatní druhy komunikace. Úsměvy, přímý pohled do očí - to všechno je potřeba k tomu, aby byl svět spasen. Je to jedna velká melodie..."
Druhou takovou zprávu jsem vyslechla od Jaroslava Duška, se kterým jsme mluvili o dnešních paralelních světech, světě chudých a bohatých, světě komerčních podnětů a spotřeby a světě alternativním, který netouží, aby se do něj nahlíželo zvenčí a aby byl halasně propagován v médiích. Dušek to vidí tak, že se pohybujeme na určitých frekvencích, a podle toho, jak se naladíme, zase potkáváme určité lidi. „Když přijmete život jako učební prostor, kde každý zážitek, který k vám přichází, má svou cenu, přestanete hodnotit dobré a špatné zážitky. Najednou vás to začne bavit,zlepší se vám nálada a tím přitáhnete další lidi, kteří mají lepší náladu. Ti lidé se vzájemně rozpoznají, vytvářejí propojení řetězce pozitivních energií a už se jim nechce do světa depresí vracet..."
Lidé mají tendenci podobně pozitivní tvrzení brát většinou skepticky a jejich autory považovat za blázny. Stalo se to i oběma citovaným pánům, ale oni se k tomu hrdě hlásí. Neznamená to pro ně stát mimo tenhle svět, ale udělat si ho takový, jaký si ho přejí. Ne navzdory někomu, prostě jen tak. Někdy stačí zazpívat si. Asi to taky zkusím, ale někde o samotě, aby mě neměli za blázna...
Autorka je divadelní publicistka
