Jiří Kamen: Ošklivý a krásný svatý Šebestián Guida Reniho

Krása je ošklivost a ošklivost je krása, vykřikne čarodějnice v prvním dějství Macbetha. Vybavilo se mi to, když jsem po návštěvě výstavy obrazů svatých Šebestiánů Guida Reniho v janovském paláci Rosso listoval v publikacích Umberta Eca O kráse a O ošklivosti.

Příběh nejslavnějšího Reniho obrazu svatého Šebestiána z Janova totiž vstoupil do světové literatury jako, řekněme, jedna z možností krásy mužského těla. Svatý Šebestián bývá zobrazován jako mladý muž přivázaný ke stromu, jehož atletické tělo je probodáno šípy.

Na výstavu, která skončila letos v lednu, jsem se vydal s japonoložkou Klárou Macúchovou. Předtím jsem si přečetl její rukopisný překlad románové prvotiny Jukia Mišimy Zpověď masky (česky vyšel její překlad Mišimova románu Zlatý pavilon). Ve Zpovědi masky popisuje autor svůj chlapecký zážitek. Při prohlížení otcových knih o výtvarném umění narazil na reprodukci Reniho svatého Šebestiána z janovského paláce Rosso.

„Tenkrát se v momentě, kdy jsem obraz spatřil, zachvělo celé moje bytí jakousi pohanskou rozkoší. Rozproudila se mi krev a ve vnitřnostech mi to zuřivě vřelo..." Následuje popis iniciační masturbace. Mišimův otec knihy před svým dvanáctiletým synem schovával kvůli nahým ženám...

Reniho Šebestiána z Janova obdivoval i Oscar Wilde. Napsal o obrazu sonet. Srovnával v něm svůj janovský zážitek z paláce Rosso s návštěvou hrobu mladého básníka Keatse na římském hřbitově. Postava Keatse se mu překrývá se svatým Šebestiánem Guida Reniho. Jukio Mišima, jeden z nejvýraznějších japonských spisovatelů 20. století, byl od mládí posedlý krásou mužného těla. Homosexualita je jedním z témat zmíněného autobiografického románu Zpověď masky, který vyšel krátce po druhé světové válce. Spisovatel v roce 1970 dokonce pózoval pro fotografa v pozici svatého Šebestiána z Reniho obrazu - a téhož roku (jako zatím poslední Japonec) spáchal rituální sebevraždu harakiri. Proč? To je další příběh pro jiný text.

Krása mučedníkova těla se šípy má „širší platnost". Obraz svatého Šebestiána od Fra Bartolomea musel být odstraněn z oltáře svatého Marka ve Florencii, protože ženy se při zpovědi přiznávaly, že nahé mučedníkovo tělo je přivádí k hříšným myšlenkám. Charles Kingsley v románu Alton Locke sto let před Mišimou napsal, že italské dívky bývají do obrazů svatého Šebestiána bláznivě zamilované.

S krásou je to složité. Francouzský filozof Gilles Lipovetsky v knize Třetí žena píše, že po antickém vítězství krásy mužských těl nad ženskými získává ve středověku převahu tělo ženské, protože v křesťanském kontextu nebylo možné oslavovat lásku k mladíkům. Skoro by se dalo říct, že šlo o „mimoestetické" rozhodnutí.

Na výstavě v janovském paláci Rosso byl k vidění nejen Reniho nejproslulejšího obraz s krásným mučedníkem, ale pět jeho dalších Šebestiánů z různých světových galerií; do plného počtu chyběl jen jeden. Reni byl svatým Šebestiánem posedlý. Klonoval jednoho světce probodaného šípy za druhým, podobně jako Andy Warhol recykloval Maa nebo Marylin Monroe.

Reprodukci Reniho obrazu jsem hledal v knize O kráse, kterou editoval Umberto Eco. V jakémsi kodexu krásných těl - v oddílu Nahý Adonis - jsem od Reniho objevil běžícího nahého Hippoména a svatého Šebestiána od Antonella da Messina. Reniho Šebestián tam chyběl. Našel jsem ho však v Ecově publikaci O ošklivosti, která je jakýmsi volným pokračování knihy O kráse. V kapitole Mučedníci, eremité, kajícníci je reprodukováno pět dalších Šebestiánů od jiných malířů. „V renesančním ovzduší i později, v atmosféře přehodnocování lidského těla a jeho krásy, můžeme zachytit tendenci k přemrštěnému ‚zkrášlování‘ nanejvýš bolestné skutečnosti tak, že více než na utrpení záleží na mužné síle či ženské něze, s nimiž mu světci čelí. Lze také postřehnout jistou zálibu v utrpení, nezřídka homosexuální povahy, jejímž důkazem byla rozličná ztvárnění umučení svatého Šebestiána."

Hranice mezi krásou a ošklivostí se v knížkách, které editoval Umberto Eco, dá snadno přestoupit, a to v obou směrech. Například romantický malíř Füssli se objevuje v obou publikacích. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby Füssliho obrazy, co se ošklivosti nebo krásy týče, nebyly zaměnitelné. Existence dvou knih o kráse a ošklivosti se mi jeví následovně: na základě čtenářského úspěchu knihy O kráse se rychle přidala ještě kniha O ošklivosti a zisk byl dvojnásobný.

Takže po prostudování knih o kráse a ošklivosti, které editoval Umberto Eco, můžeme přijmout tvrzení čarodějnice z Macbetha. Jednotlivé obrazy lze volně přesouvat z jednoho dílu do druhého. Pro příští vydání navrhuji Reniho obraz přeřadit do prvního dílu a uvolněné místo využít pro dílo Hanse Holbeina Kristovo tělo v hrobě z Kunstmusea v Basileji.

Když Holbeinův obraz Kristova těla, které je naturalisticky poznamenáno „pokročilou smrtí", uviděl v Basileji Dostojevskij, dostal epileptický záchvat. Toto Holbeinovo plátno se stalo jedním z leitmotivů jeho románu Idiot.

V knížkách o kráse a o ošklivosti editora Umberta Eca jsou kombinovány reprodukce malířských děl s citáty z literárních textů, jejichž autoři se zabývali podobnou tematikou jako malíři. Odpudivě zobrazený Holbeinův mrtvý Kristus a Dostojevského Idiot představují ideální dvojici pro publikaci O ošklivosti. A asi nikdo nebude navrhovat, tak jako v případě Reniho Šebestiána, jejich přeřazení do „oddělení krásy".

Autor je redaktorem Českého rozhlasu 3 - Vltava.