Má angličtina - přiznávám se studem - je bídná. V tomhle směru jsem ztracená existence, hotový lůzr (anglicky loser). Což je smutné i proto, že ač duší rocker, pochytím z anglických písní jen tu a tam slovíčko. Za těmi útržky tuším bohatství příběhů a obrazů. Obvykle svého „stavu" lituji, občas však mám pocit, že je lepší nerozumět. Naposledy jsem to zažil v kině, na filmu uváděném i u nás pod názvem Once.
No ano, to je ten kousek, o němž co chvíli referují naše média. Třeba když kritici z Los Angeles nadělují. „Irglová dostala cenu za hudbu," řekla ČTK a noviny to vrazily do titulků. Hned to vypadá, jako by ty písničky nebyly většinou dílem Ira Glena Hansarda, jako by nebyl Hansard ten velký talent, jako by mu Markéta Irglová nedodávala - a to fakticky i obrazně řečeno - příjemný sice, ale jen druhý hlas. My prostě skáčeme za Čechy.
Z hlediska textů těch písní to ovšem není podstatné: oba, Hansard i Irglová, se hlavně nimrají ve svých zraňovaných citech. Ach jo. Jak mně se líbily Hansardovy písničky, nejvíc ty, které muzikantsky rostly z folkového klidu k rockovému divočení. A teď taková protivná, ufňukaná sebelítost... Třeba jsem ale out. Vždyť dneska kdejaký na pohled bezcitný, neomalený floutek kňučí jak sám slavný James Blunt. Třeba nakonec Once i toho Oscara dostane. Pro mě by to sice byl od takové Invaze barbarů sešup, co ale nadělám... jestli je sebelítost v módě.
Tady bych mohl skončit, jenže mě trápí problém s lůzry, což vypadá na první pohled odtažitě, ale kolem jedné takové existence se i Once zkraje točí. Hansardův pouliční muzikant hraje, před sebou futrál od kytary, v něm pár mincí. Tu se zjeví bezdomovec, snad cvok, snad smažka, a začne křepčit kolem. Muzikant zpozorní, i výhrůžku vysloví. Lůzr se tváří nevinně, vtom šup a s futrálem i penězi peláší pryč. Následuje honička a polapení zloděje. Tehdy muzikant neudělá, co by člověk čekal: nepotrestá asociála. Zdá se, že ho chápe. Jako kumpána, který je jen o chlup víc na dně. I z peněz mu dá, o kolik si řekne.
Samozřejmě že i tohle je sentimentalita. Ale ne ta sebelítostivá, která ve filmu dominuje. Tahle je o ten kus přijatelnější, že je soucitná. Chaplinovská, řekněme. Taková, která snad i chápe, že jistým způsobem je každý z nás lůzr. A že všichni svým způsobem míříme ke dnu. Jen každý jinou rychlostí a z jiných výšin.
Autor je šéfredaktorem časopisu Svět a divadlo
