František Janeček potvrdil, že Karel Gott zemřel nešťastnou náhodou. Nešlo o sebevraždu. Výpadky hlasu, které vylučovaly veřejné vystupování, ho velmi trápily. Mistrovy deprese se prohlubovaly. Nijak nepomohlo udělení čtyřicátého Zlatého slavíka ani dvě Grammy, které obdržel za desku Czech Recordings produkovanou Rickem Rubinem a za píseň Lady Carneval 39 (novou verzi starého hitu, kterou nazpíval za doprovodu harmonia v duetu s Tinou Turnerovou; číslice v názvu odkazuje na rok narození obou stařičkých zpěváků).
Čeští kritici psali, že „co ztratil na technice, získal na výrazu" (Jiří Černý), Karel Gott ovšem velmi toužil po kontaktu s publikem. Iluzi vystupování a bezvadného zpěvu mu umožňovaly tripy s LSD. Ty sice vždy absolvoval s asistentem, svým přítelem Františkem Janečkem, ale při posledním z nich propadl představě, že je pronásledován fanynkami, vyběhl z domu, pak na ulici a nešťastně přímo pod kola projíždějícího nákladního automobilu.
Takhle nějak by mohla vypadat jedna z prognóz knihy, kterou cvičně nazývám „Strašná smrt Karla Gotta" a v duchu ji vydávám v ediční řadě Next Deaths (což zní líp než Příští úmrtí). Vidím to tak, že zveřejněním své představy dávám v plen zlatý poklad. Jde přece o „formát" s obrovskou budoucností. Zatím aby se naši mediální magnáti a vydavatelé modlili za pořádnou, strašnou a krásně záhadnou smrt někoho slavného. Protože ta je k nezaplacení! Stačí vzpomenout na žně po sebevraždě Karla Svobody. Ještě dneska se na tom poli paběrkuje.
Ale zpět k mé edici. V každém svazku Next Deaths by bylo uvedeno několik, klidně třeba sto scénářů smrti patřičné celebrity. Od obyčejných po neobyčejné. Čtenář by si nejen užíval tragédii stokrát jinak, ale mohl by i sázet, která se vyplní. Kursy by byly pochopitelně různé. Smrt pod koly náklaďáku by měla kurs dost vysoký, nejvyšší by ovšem byl u scénáře, který končí Gottovým nanebevstoupením, jež doprovází klokotání všech slavíků, co jich na světě je.
Když už jsme u toho ptactva... Na ČT komentují den poté první pokus o zvolení českého prezidenta a já udiveně poslouchám, co říkají: Slovenští ornitologové prý soudí, že by měl být v Česku volen prezident přímo. Zajímavé, říkám si, to jako že je Klaus proti ekologii a ptáci jsou v ohrožení... Pak mi teprve dojde, že jsem se přeslechl. Nebyli to ornitologové, ale politologové. Jasně! V tu chvíli mi začne vrtat hlavou, proč ti slovenští (a proč zrovna slovenští?) politologové myslí, že bude český lid moudřejší a méně trapný než čeští poslanci a senátoři. To je přece naivní! Ornitologům bych rozuměl, ale politologům nerozumím. Podezírám je, že se chtějí svézt na vlně populismu, trošku si sociálně zainženýrovat a prosadit svého kandidáta. A kdo by to mohl být? Třeba Karel Gott. Tím by se hezky ukázalo, jak umí být hlas lidu hlasem božím.
Autor je šéfredaktorem časopisu Svět a divadlo
